Zemřelý neznámý a dva chlapci

Celá skupina jde pomalu ke stavení, u jehož vchodu to začíná křičet v kočárku. Děda strčí do úst vnukovi svůj výrobek z tabáku a ten si ho, se zamozřejmostí dospělého, chce nechat zapálit od výrobce. Jedna maminčina ruka uštědří 

synovi pohlavek a druhá mu vyškubne cigaretu z úst. Podává ji vyčítavě svému otci.

„Už ať vás to žádnýho ani nenapadne!“

Řev v kočárku nabírá na hlasitosti. Marie se od kočárku obrací s úšklebkem na syna.

„Za chvíli bys kouřil víc jak falknovská chemička!“ a už z vnitřku kočárku zazní její: „Až ji přebalím a najíme se, vyrazíš s kočárkem ji uspat!“

Po obědě také chlapec vystartuje nešetrně s kočárkem po hrbolaté cestě a hrozí do kočárku své zánovní sestře, která mu leze na nervy.

„Ty pořád jen řveš a řveš a jsi hrrozná!“ snaží se křik z kočárku přehlušit kocouřím mňoukáním, které se vzápětí ozve jako ozvěna otevřeným oknem, kterým děda odpovídá stejným mňoukáním. Trochu to chlapce spravilo náladu, je hrdý na to, že se mňoukání od dědy naučil. Nikdo jiný to přece takhle neumí a všichni kluci mu to závidí.

Třináct krav se pokojně pase na palouku u lesa. Horst se proměnil v pasáčka. Společnost mu dělá stejně starý kamarád Fritz. Oba suší na slunci listí, které pak třou v dlaních a vyrábí si nahrážku za tabák. Ze starých novin si kroutí dlouhé cigaretřy, které jim zapaluje slunce přes zvětšovací sklíčko. Po vyšlehnutí plaménku rychle na opačné straně cigarety silně vtahují do sebe, aby chytla. Suché listí a noviny vzplanou tak, že jim připálí špičky nosů. Horst se nespokojeně obrací k Fritzovi.

„Tak, a teď už opravdu kouřit přestanu!“ praští hořícím chuchvalcem o zem do trávy. Fritz ho následuje. Suchá tráva chytne plamenem. A oba chlapci mají co dělat, aby v kleče plameny uhasili holýma rukama, když jejich bosé nohy to nezvládly.

„Konec, konec, konec! Máma mi tostejně zakázala.“ Horst si plivne do dlaně, jak to viděl u dědy, a chladí si jimi špičku nosu. Fritz se samozřejmě přidává.

„Já ale zatím kouřit nepřestanu,“ oznamuje rozhodně Horstovi. „A hele, já už vím, jak se děti dostávají na svět..., klidně bych ti to řek, kdybys mě za to naučil mńoukat...“

„To si kidně nech pro sebe, mě děti ani troch nezajímají..., mně stačí moje uřvaná ségra..., dej mi pokoj s dětma! A mňoukání je naše záležitost s dědou...,“

„Cože to je vašeho?“

„Děda říká zá-le-ži-tost, a stejně jsem ti to už ukazoval několikrát a zadarmo..., to se nikdy nikdo na světě nenaučí, chápej to konečně!“

„Takže, ty opravdu nechceš vědět, to s těma dětma?“

„Říkám ti,n dej mi pokoj s dětma!“

„Tak si ale eště zakouříme...“

„Už jsem ti přece řek, že to byl moje poslední, a já a děda, když něco řeknem, tak jsme to řekli!“

„Já už teď musím domů,“ ozval se Fritz, když zjistil, že zůstane bezúspěšný.

„Dobře, doprovodím tě k velkýmu balvanu...“

„Dobře, jdem!“

„Tak, a já si teď na ten velkej balvan vylezu, aby na mě nemohla ta pitomá černá kráva..., mám před ní strach, už mě dvakrát nabrala na rohy, ta blbá.“

Horst se škrábe na dva metry vysoký balvan, Fritz jde dále, směrem k domovu. Prcek na kameni si pravou rukou dělá clonu proti slunci. Rozhlíží se kolem. Pojednou vzrušeně vykřikne: „Počkej, Fritzi, tady leží někdo v trávě!“ a už také leze ze své pevnosti. Pomalu a opatrně kráčí k onomu místu. Fritz se k místu blíží z opačné strany. Strach svazuje oběma nohy a vytláčí očči z důlků. Těsně před ležícím se zastavují a zvědavě se nad ním naklánějí. Pak, neustále v předklonu, ho začínají obcházet. Občas si kleknou a strkají hlavy k zemi, aby poznali do trávy zabořený obličej neznámého.

„Ten ale spí divně na břiše, Horste...,“ šeptá vystrašeně Fritz.

„Jo, a dívej, v rukách drží vyškubanou trávu, jak my to děláme, když se venku potřebujeme vyykadit. On ale, Fritzi, asi nespí,“ Horst uhlazuje trávu u hlavy ležícího a dává k ní svou v domnění, že obličej muže tak pozná.

„Čoveče, Fritzi!“ křikl teď už nahlas, takže oslovený sebou strachy škubnul. Horst vstal a přitiskl svou hlavu ke kamarádovi.

„Fritzi, já ho asi znám,“ řekl už zase potichu. „Jo, znám ho určitě! Je to doktor, co mu moje babička dává občas najíst...“

„Jakej doktor?“

„No ten, co tak divně mluví německy! On se prej před někým schovává a spí ve stodolách. Musíme ho vzbudit, tady ležet nemůže, co kdyby sem přišla ta černá kráva...“

Oba začínají nejdřív opatrně a postupně stále hruběji cloumat ležícím. Hýbou s ním do stran a nahlas prosí, aby konečně vstal, že může přijítt ta černá kráva.

„Fritzi, já si myslím, že je umřetej! Tak tvrdě přece nikdo nespí, když umřetej není!“

„Já, Horste, eště žádnýho umřetýho neviděl...“

„Já přeci taky ne!“

„Tak to je náš první! Jen aby byl, co když není?“

„Fritzi, utíkej k nám domů a řekni to dědovi, on už bude vědět co sním.“

Stádo pasoucích se krav se dostalo do jejich blízkosti. Černá strakatá se dostává do míst, kdo stojí Horst. Fritz se za běhu otáčí a křičí: „Hej, pozor! Za tebou je ta řerná kráva, utíkej!“

Horst se otáčí, ale neutíká. Chce chránit ležícího. Chytne krávu za rohy a řve, jak nejvíc umí: „Jdi pryč, ty krávo pitomá!“ Když vidí, že to nepomáhá, snaží se ji od ležícího odlákat trsem trávy. Zvíře za ním opravdu jde a on se rychle drápe na balvan, odkud jí pokládá otázku.

„Proč ty jen jsi tak pitomá, co?“

Pokračování příště