Děda a vnuk

Na hrbolaté polní cestě poskakuje bryčka, tažená nocí jedním silným koněm. Na kozlíku drží opratě Alois, k němuž se strachy tiskne jeho vnuk. V tom je malá dušička, za nimi totiž leží nebožtík belgický doktor, přikrytý dekou.

Úředníci po prohlídce poprosili Aloise, jestli by nebožtíka neodvezl do márnice. Doktor se otrávil, v křečích trhal trávu, kterou ještě nyní svírá ve ztuhlých rukách.

Dědův sytý hlas pojednou rozřízne ticho noci:

„Doktor byl Belgičan, sloužil v německý armádě a teď, před koncem války, dezertoval..., utekl z armády, víš? Ukrýval se, kde se dalo. Dali jsme mu civilní šatstvo..., nikdo nevěděl, že je doktor. Teprve, když byla babička nemocná a on jí pomohl. Nemohl najít východisko ze své situace, tady by se mu vedlo špatně, kdyby ho chytili, a doma v Belgii to samé. V kapse měl dopis pro svou ženu, její fottografii a fotografie svých dvou dětí.“ Alois se odmlčel. Po chvilce píchne prstem vnuka do zad a vážně povídá:

„Sakra, mě teď někdo píchl do zad,“ a píchnutí opakuje, „a teď zas!“

„Mě taky, dědo,“ říká roztřeseným hlasem vnuk Horst, „teď mám větší strach než před tou krávou.“

Alois praští přátelsky vnuka do zad a konejší ho:

„Neboj, to sem byl já a mrtvejch se bát nemusíš, před živejma se člověk ale musí mít na pozoru a dívej, támhle už je márnice, doufám, že tady ještě někdo bude, jinak bychom doktora museli vzít s sebou zase domů, co?“

„Jo, dědo!