Můj podraz

Do civilu tři měsíce. Znojmo. Denně jsme my tři kamarádi po odchodu důstojníků z kasáren, tyto opouštěli přes kasárenskou vysokou zeď. Lid znojemský ochránce vlasti hostil ve svých hospůdkách, často i zval do vinných sklípků.

K ránu byl návrat přes zeď náročnější, ale veselejší. Museli jsme vždy stihnout rozcvičku před příchodem lampasáků.

V té době jsem já svobodný narazil na Moravanku jdoucí z odpolední směny. Zevrubně jsem to popsal v knize Ruksak, legrace, erotika a smrt. Takže jen takhle, bez povolené vycházky jsem ji doprovázel každou její odpolední pěšky deset kilometrů domů. Co vše se dělo na této cestě si každý domyslí. Jen jsem se musel občas také vrhnout do příkopu, když se objevily světla reflektorů.

Poznal jsem dívenky tetu a poté i maminku. Ta už mi sehnala místo v traktorové stanici a počítala s tím, že si její dceru vezmu a přistěhuji se do Znojma. Moravanka do Sokolova nechtěla, což jsem navrhl já.

Už v civilu jsem každý druhý den dostával žhavý dopis. Milý Medvídku to vždy začalo, asi proto, že osobně poznala ochlupení na mém těle. Také jsem odepisoval. Jednoho dne do Znojma vyrazil vlakem. Nedokázal jsem hezkou Moravanku přemluvit ke změně bydliště. Já zase nechtěl opustit mámu, čtyři sourozence, sportovní spoluhráče a jiné kamarády.

Odjel jsem, neodpovídal na její četné dopisy. Přicházely nadále několikrát týdně. Až po dvou letech dopisy přestaly chodit. To byl okamžik, kdy jsem teprve začal chodit doma s jinou holkou. Byl to z mé strany podraz?

Fotka k perexu z jediné mé dovolenky. S bratranci a jejich tátou

Drahuš, ale nezapomněl jsem na TEBE!