Holič Alois a nespokojený vnuk

Uprostřed dvorku sedí na židli v trenýrkách Horst, každou chvíli křikne au a cuká sebou. Je střihací den. Slepice klovají na zemi do již spadlých chuchvalců vlasů. Alois se svou stařičkou mašinkou kudlá svého vnuka zrovna za ušima

 když praskne noha u staré židle. Slepice se vyplaší, když klučina na ně padá s výkřikem: „Už toho ale mám dost!“

Židle je tu jiná a kadeřník pokračuje s ježděním strojkem po hlavě vnuka. „Tobě rostou vlasy rychleji než tráva na louce, pomalu tě nestačí stříhat jednou za měsíc, nechtěl bys ostřihat do hola? Vydrželo by to dýl, a eště lepší, už by sis nemusel mejt hlavu, kdyby ti ji kráva oblízla, byl bys čistej...“

„No nechci, kluci by si mě pletli s tím listonošem, co sem nosí ty dopisy z fronty...au!“ „Seď klidně, už jsi velkej a silnej chlap, musíš přece něco vydržet! Když zůstaneš v klidu, dám ti vystřelit...“

Vnuk vyskočí ze židle a radostně křikne: „Jo!?“ Děda ho zatlačí nazpět na židli, odkud se rozčileně ozve: „S tou velikou?“

„To víš..., když slíbíš, že tam budeš ticho...“

„Budu, slibuju, ale můžu si, když budeš chtít, přelepit pusu tou náplastí od Palečka. Taky se chci stát myslivcem a mít tolik pistolí jako ty, dědo!“

„To je moje sbírka pistolí...“

„Takový štěstí, dědo, jsme měli, viď? Že je neviděli Rusové...“

„To tedy jo!“

„To štípe, to tahá, au, budu o tom ostříhání do hola asi přemejšlet...“

xx

Děda s vnukem jdou za stavení mezi stromy, děda nabije pistoli s hlavní určitě čtyřicet centimetrů dlouhou. Vnuk se nedočkavostí třese, děda nacpe krabičku od zápalek co nejvýše na strom za větev a udělá od stromu dvacet kroků. Podává vnukovi lesklou bambitku jako svátost do rukou.

„Hezky ji drž oběma rukama, s tou jsi ještě nestřílel, asi zažiješ překvapení. Teď ti ji odjistím, ty pořádně rozkroč nohy a sestřel tu krabičku. Dlouho nemiř, jee těžká, třásly by se ti ruce.“

Ozve se výstřel, kulka se prodírá větvemi k obloze a vnuk sedí na zemi, pistoli z rukou ale nepouští a překvapeně koukne na dědu, ten jen pokrčí rameny.

„Chtěls tu velikou!“

„Ale krabička, dědo, nespadla, jenom já...“

„Příště už určitě nespadneš, teď si vystřelím já,“ znova nabije, rozkročí nohy pravým bokem k terči, natáhne pravou ruku a okamžitě zazní výstřel, krabička naskočí a letí k zemi.

„To mě, dědo, musíš naučit...“

xx

V sednici u snídaně pojednou Alois vstal, odkašlal si a oznámil: „Válka skončila...“ Babička Anna a Marie se rozplakaly a děda s nenávistí v hlase dodal: „A Karel s Egonem jsou neezvěstní, po Egonovi tady máme ten rozstřílený nůž, co nám kdysi poslal z fronty...“ Nastalo dlouhé ticho, přerušené občas zaštkáním.