Vzpomínky na školu

Blíží se konec školního roku. Někteří opouští své základní školy, a tak mi nedalo a zavzpomínal jsem si na svou pouť tímto zařízením.

Ale začněme rovnou od začátku. Na počátku je malý prcek, který ani neví do čeho jde. V mém případě to byl kluk, tedy aspoň mi to doma říkají. A tak tenhle chlapeček se vlastně do školy těší, je to změna, je to obměna toho stereotypu, který vládnul doma v pokojíčku nebo ve školce. „Konečně sem o něco dospělejší“ říká si 6 ti letý drobeček, který má na zádech tašku možná ještě větší, než je on sám. Je dost pravděpodobné, že si říká i něco jiného, třeba se opravdu těší, až se něco naučí. A tak vyráží s kytičkou v ruce hrdě k budově, která mu poskytne azyl vědomostí, a ve které najde tolik dobrých kamarádů. Je tam i paní učitelka, která ho naučí těm věcem, které bude po zbytek života dělat automaticky a ani si nevzpomene, komu za to vděčí. Vejde spolu s rodiči do třídy plné lavic, obrázků, pozlátek, a spousty jiných věcí, které ještě v životě neviděl. Je tam také moc chlapečků a holčiček, kteří přišli kvůli stejnému důvodu jako on: „Za poznáním.“

Zpoza zadní lavice tento malý kvítek není ani vidět. Pani učitelka si ještě kontroluje jestli má svojí zahradu složenou ze samých kvítků kompletní. Řekne pár základních informací rodičům a příbuzným. Pak se to ovšem stane. Rodiče odchází, pohledy dojatých rodičů a kukuče napůl vyděšených a napůl nechápajících dětí se na okamžik střetnou, ale pak už je vše v režii té nové paní, která poslala maminky a tatínky pryč. Pošle pryč ty, kteří od narození stály za nimi a byli jim na blízku. Teď jsou ovšem všichni sami. Nadšení a dobrá nálada je ta tam. Ti statečnější odolávají, ti méně se však dávají do pláče. To už se ale ozývá vlídný hlas paní kantorky a dává jim útěchu. Motivuje je do dalších let, prozrazuje jim, co všechno se dozví ve škole, a na co se mohou v průběhu věků těšit. Pláč ustává a v uslzených očkách se zjeví zaujetí. Svůj první školní den si pak už každý uchovává jako tu nejkrásnější vzpomínku. Já si jí také rád vybavuji, ještě raději si jí pouštím na videokazetě. Někdy se dostaví příjemné mrazení a husí kůžička, někdy ale i slzička v koutku.

Člověk zavzpomíná, jak těch 9 let uteklo jako voda, jak si rok co rok říkal, když už bude ten „deváťák“, kdy už bude mazák a bude to mít za pár. Rok co rok, při vyřazování nejstarších žáků školy jsem tak uvažoval, a těšil se na ten den. Když ten den ale nadešel, neviděl jsem ho tak růžově, jak před pár lety. Tenkrát jsem si totiž neuvědomil, jak moc mi budou chybět ty tváře, které jsem 9 let den co den vídal, zdravila a zažil s nimi spoustu legrace. Kolik prvních lásek jsem v té třídě měl, a kolik celoživotních kamarádů? Teď se stejným steskem v srdci, jako na ten první školní den, vzpomínám i na ten poslední. Na ten okamžik, kdy jsme my kluci vodili holky na zámku po červeném koberci a kdy nás z obou stran obklopovali rodiče a blýskaly hledáčky fotografů. Už to nebyly děti, ale mladí páni a dámy. V šatech a oblecích to všem moc slušelo. Při čtení jmen těch, kteří opouští školu dívky propukly v pláč. Páni se drželi, hrdě stáli a museli se dívat na tu smutnou scenérii. Pak už jen poděkování učitelům. Poslední proslov paní učitelky, který dojal všechny do jednoho. Pak už se jen zavřeli dveře, a cvaknutí zámeckého klíče nám definitivně odzvonilo konec dětských let.
Když si tyhle dva nejdůležitější dny vybavím a postavím vedle sebe, nevidím v nich žádný rozdíl. Smutek, slzy a strach z neznáma byl naprosto totožný. Oba dny můžeme považovat jako ty nejdůležitější v školním životě vůbec. Druhý je možná o něco pokrokovější. Je to krok ke střední škole, k neznámu, kde bude také pár důležitých chvil, ale o těch snad někdy příště.