Perličky z Prahy

 „První dny to bude drsný“ říkali mi, „ale pak si zvykneš.“ Opravdu to tak bylo, když jsem se nastěhoval, bez tramvajenky, bez orientace v Praze, nebyl to žádný med.

Zvlášť, když jste skrblíci a raději se téměř ve třicetistupňovém vedru projdete Prahou, než abyste platili extra cestu tramvají, pak je adaptace těžší. S mým spolubydlícím jsme si takhle první den vyrazili až na Karlovo náměstí (z Košíř) kvůli průkazovým fotografiiím. Cestou jsme získali cenné zkušenosti.

Za prvé Praha není tak velká, jak by se mohlo zdát, všude se dá dojít pěšky. Za druhé po cestě potkáte na každém rohu hospodu, ne do každé je ale úplně bezpečné jít. Dál je důležitý poznatek, že lépe se jde z Košíř směrem do centra než naopak, protože podruhé je to na západ a sluníčko pěkně olizuje spocená čela. Za pár hodin chůze máte glazuru jako od moře.

Za další, to, že jsme v hlavním městě ČR, neznamená, že jsou všude ukázkové pozemní komunikace. I tady je třeba koukat pod nohy a to nejen kvůli dírám, ale také kvůli nepříjemným psím značkám, které tu zanechali liberální páníčkové a do kterých se tu můžete často trefit. Vůbec pejskové tady vedou poměrně slušný život.

Během těch dvou týdnu jsem potkal několik milovníků psů s jejich mazlíčky a snad jen jeden měl svého krasavce na vodítku. Zaregistroval jsem i jakýsi pokus o náhubek, ale to vyřešili majitelé zvířete černou páskou na suchý zip, pravděpodobně původně sloužící ke svázání lyží.

Asi sou tu jiné zvyky, ale to je jedna z věcí, které se musím přizpůsobit. Příště už snad raději také o nějaké vtipné příhodě.