Jak jsem si udělal obrázek o minulém režimu

 Nedávno jsem měl cestu ke kontejnerům s tříděným odpadem. Což by nebylo až tak zvláštní, kdyby modrá popelnice na papír nebyla plná a kolem něho nebyly vyskládané svázané balíky s papírem. Při vyhazování plastů jsem se tedy rozhlížel kolem, co všechno za papír lidi odkládají. Můj zrak nakonec zaujal provázkem svázaný štos poněkud starších novin. Sehnul jsem se, abych je prozkoumal. Co jsem zjistil, mě úplně zarazilo. Byl to soubor týdeníků ČSL Naše rodina z roku 1976. Tenhle poklad jsem tam nemohl nechat jen tak ležet.

Hned, jak jsem odnesl starožitnost domů, musel jsem otevřít první číslo. Okamžitě na mě dýchl odraz té doby. Na zažloutlé titulní stránce prezident Husák mává do objektivů a hned pod tím článek jak Lubomír Štrougal navštívil Maďarskou lidovou republiku. Po dalším prozkoumání časopisu zjišťuji, že se mi do rukou dostal opravdový klenot. Kromě zpráv z komunistického světa tu mohu najít recepty, pohádky a detektivní příběhy, vtipy anebo i televizní program.

Nakonec jsem se zaměřil na rubriku Zajímavosti slovem i obrazem. Tam jsem našel všechny střípky toho důležitého. Mohl jsem se sice vcítit do té doby tím, že bych si přečetl jakým pracovníkům byla udělená vyznamenání za vzornou práci. Nebo, že bych si prostudoval článek, jak nejlépe sklidit úrodu s co nejmenšími ztrátami.

To ale opravdu NE. Stejně by se mi to úplně nepovedlo. Kdo to to zřejmě neprožil, nemůže pochopit tu atmosféru tehdejší doby. Já si vytvořil názor z úplně jiných informací, které si jistě někteří z vás, kteří ten čas zažili, vůbec nepamatují. Víte ještě, že v roce 76 jsme byli mistry světa i Evropy v hokeji? Že se ten rok konaly LOH v Montrealu, nebo že vznikl skvělý český film Marečku podejte mi pero?

Pak jsou tu ty úlomky zpráv, které mě natrvalo přesvědčili o tom, že jsou věci, které ani čas a ani režim nezmění. Uznejte sami.

Překvapení zažil policista v holandském Utrechtu, když spěchal v noci na dětské hřiště, odkud slyšel volání o pomoc. U velké skluzavky nalezl babičku s vyvrtnutnou nohou a rozpačitým vysvětlením: „Nemohla jsem odolat.“

V tokijských ulicích nejsou automobilové havárie vzácností. Řídiči se hledí z místa činu ztratit a některým se to opravdu podaří. Takové „štěstí“ měl i 35 letý Nubuo Noguči, kterému se podařilo uniknout z křižovatky, kde přejel mladou ženu. Ale za několik hodin se dozvěděl, že obětí se stala jeho vlastní manželka.

Celý chodník i s obrubníky ukradla skupina neznámých pachatelů na předměstí norského hlavního města Osla. Patrně táž skupina ukradla o něco později i několik stožárů pouličního osvětlení.

Z podobných zpráv se dá ledacos vyčíst. Třeba to, že dokud se nezmění sami lidé, nezmění se ani svět. Doba možná tenkrát byla krutá, ale společnost stejná jako dnes. Proto pro mě není až tak těžké přiblížit si tu dobu. A aby mé informace byly kompletní, přečtu si na závěr „Prohlášení československého mírového výboru.“