Francouzské listy: Cestou k Eifelovce

Vrcholem druhého dne byla návštěva Dámy v železných krajkách, tudíž byl nutný přesun do hlavního města.

Museum d´OrsayMiroslav Harnoch

V úterý ráno zněl rozkaz: Znovu zabalit a v 7:00 odjezd. A pak hurá na Paříž! Jenže doprava kolem hlavní francouzské metropole je více než hektická, takže to nebyla žádná procházka Versaillskou zahradou. Trvalo to pěknou chvíli, než jsme se do centra dostali, a tak jsme si zatím mohli udělat pěkný obrázek o zdejší dopravní situaci.

Podle mě tu funguje takové pravidlo, že čím větší tam člověk auto má, tím lepší musí být řidič, aby tu vůbec mohl přežívat. Většina Francouzů to tak řeší nákupem Mini Cooperů a podobných nákupních tašek na kolečkách. Vzhledem k tomu, že cesta třeba do práce může zabrat opravdu spoustu času, nemají Francouzsky problém se cestou nalíčit a upravit, jiní si zase v klidu za volantem přečtou noviny. Jedna taxikářka si zase v autě neváhala tančit bez toho, aby držela řízení.

Řikáte si asi, co když vznikne v tomhle chaosu nějaká nehoda, co? Ale na to tady mají také recept. Systém digitálních panelů je neustále připraven upozornit řidiče, že několik kilometrů před nimi došlo ke kolizi, ti tak mají šanci úsek objet a vyhnout se tak ještě větší tlačenici.

To už jsme ale v centru. První zastávku uděláme ještě u Musea d´Orsay. Průvodkyně nám doporučuje nebrat si moc věcí a hlavně žádně střelné a bodné zbraně. Nechápavě jsme si vzali radu k srdci a vyrazili do střívka fronty. Brzy nám docvaklo, museli jsme projít rámem jako někde na letišti. Tlustá černoška dohlížela na věci odkládané vedle na pás a nahlížela do batohů. „Uff nepíplo to!" při představě, že si sundavám před dozorkyní pásek od kalhot, se mi nedělalo dobře. Jde se dál. Tři hodiny na směsici soch, obrazů a nábytku bylo přespříliš, za hodinu a půl už bolely nohy a nuda nebrala konce. Proč si tedy nesednout a nesledovat cvrkot kolem.

Proudí sem neskutečné davy lidí. Někdo za inspirací, jiní si načtnout pár vystavených exponátům. Skupinka Japonců má na uchu přilepený telefon, který jim našeptává informace o jednotlivých dílech. Pojeďme pryč, Eifelovka už volá.

Popojíždíme tedy o kousek dál, zatímco nám průvodkyně povídá historku, jak minule u muzea načapala nějakou cikánku, která chodila po plácku s prstýnkem a vždycky ho před turistou upustila, aby po něm mohla následně požadovat nálezné. Když se tak nestalo, alespoň nešťastníka její kumpán ze zadu obral.

A to už se nám otvírá pohled na železnou věžičku. Je přetřená do hnědošeda, kdysy byla prý i růžová! Tak honem nahoru. Ale pokud možno výtahem. Do schodů se nikomu nechtělo. Všude nás provází neuvěřitelné fronty. Podrážděnost z množství lidí ale zahání parádní výhled. Je dobrá viditelnost, fotky tak dopadají skvěle. Ve třetím patře jsou i tabule s vlajky mi států, které jsou tím či oným směrem. Česká republika je 800 km pohledem směrem k Louvru.

Nakonec ještě nějaké suvenýry. Přívěšek na klíče za dvě eura. Všude jinde by jich bylo za stejnou cenu asi deset, ale co tahle je zase přímo ze Eifelovky!!! A co dál? Jedem na Montmartre!!