Zelenského provokace versus zdravý rozum

Prezident Zelenskyj vytáhl vůči státníkům zúčastněným na summitu NATO „velediplomatickou“ zbraň. Vyslovil podmínku, že pokud nedostane pozvánku pro Ukrajinu, aby se co nejdříve stala členem aliance, do Vilniusu nedorazí.

Zelenského provokace měla ale opačný efekt. Hlavy mocností, které dodávají zbraně na Ukrajinu (a zřejmě zcela zbytečně, protože očekávaná ukrajinská ofenziva se nekoná v takové míře, jak byla proponována), tento postoj Zelenského nejenom že zarazil, ale svým způsobem i rozezlil. Vzkázali mu, aby se uklidnil, což je v diplomatické řeči velmi závažná výtka.

   Nejvíce to ventiloval ministr obrany Spojeného království Ben Wallace, který prohlásil, že by Ukrajina měla být za vojenskou podporu vděčnější. Také vyřkl větu, že po obdržení určitého typu zbraně, hned žádá Zelenskyj další. 

   V podstatě to asi znamenalo, že současný ukrajinský prezident nezná slovo děkuji. Myslím si, že si tento fakt uvědomil a posléze všem státům adresně za pomoc poděkoval. Ale asi pozdě. V médiích koluje fotka, kdy se státníci baví mezi sebou ( samozřejmě v náležitém dress códu a Zelenskyj ve svém zeleném tričku stojí mimo všechny hloučky diskutujících státníků bez povšimnutí, jako kůl v plotě.

    Ono se nesmí i v tak velké a závažné politice nic přehánět. Ten válečný dress code, zelené tričko, je dobrý pro média, ale těm starým ostříleným politikům při setkání na okraji summitu to nemusel zdůrazňovat. Tam se hodil oblek, jako mají všichni. I Václav Havel, který obleky nesnášel, věděl, že když jedná s tím či oním státníkem, musí se do té nemilé věci nesoukat.

   A dovolím si nyní malý osobní zážitek, Kdysi jsem byl, jako čerstvě bývalý prezidentský kandidát, pozván na zahradní party jednoho velvyslanectví. Jako zcela neznalý věci, jsem si neoblékl letní sako (zřejmě bavlněné či něco jinak formálnějšího) a přišel jenom v košili. Už mne v životě na žádnou svou akci nepozvali. Čili i v tom nejparnějším létě buďto uniforma, nebo letní formální oděv.

   Myslím si, že to odtažení, nebo nevpuštění do diskutujících kroužků světových státníků, má kromě nevděku za pomoc, i tuto dimenzi. Prostě, když jsou mezi svými, nepotřebují si na něco hrát.

   Já tady ovšem popisuji povrchní záležitosti a přitom na východě a jihu Ukrajiny trpí místní obyvatelstvo. Navíc, to nepřiměřené vyvěšování ukrajinských vlajek na veřejných budovách (když si tu vlajku někdo vyvěsí na své okno, či dům, tak to je naprosto přirozené), tramvaj v ukrajinských barvách, finanční pomoc těm, kteří ji nepotřebují, protože bydlí na sta kilometrů od frontových linií, drahá auta s ukrajinskou registrační značkou s mladými řidiči, kteří by měli v podstatě bránit svou vlast, to všechno vzbuzuje v některých lidech k původně pozitivnímu nastavení směrem k Ukrajincům, určitá negativa.

    Dnes jsem mluvil s jednou velice milou ukrajinskou paní, která tu pracuje už mnoho let, a ta mi sdělila, že cítí jiné vnímání její osoby z původně pozitivního, na někdy negativní. A to je škoda. Myslím si, že by vláda měla přehodnotit všechny ty benefity a udělovat je jenom těm, kteří jsou z válečné zóny.

    A teď se na mne budou zlobit a ti, kteří s mými články většinou souhlasí. Na ukončení válečného konfliktu nemá nikdo z obou strany barikády zájem. Na té naší, západní, se jedná o velký byznys se zbrojními dodávkami, a na té ruské je třeba pozdržet „speciální operaci“ až do prezidentských voleb, které budou v příštím roce.

 Chudáci Ukrajinci z válečných zón. Na ty nikdo ohled nebere.

Mgr. Petr Hannig, předseda pol. str. ROZUMNÍ a bývalý prezidentský kandidát