Poprava OSVČ

V reakcích na můj blog „Zdravý rozum zvítězil“ se objevil jeden názor, který jakoby předznamenává další mohutný problém, který se na nás valí. Je to připravovaná koncepce nebývale vysokého zatížení OSVČ (živnostníků).

Diskutující pod značkou mimo jiné píše: „OSVČ v nelékařských profesích jsou také a troufám si tvrdit daleko více podrobeni nemilosrdnému konkurenčnímu prostředí a také si svoji administrativu zajištují po nocích, když  ve víkendech makají /pokud je zakázka/. Mnozí z nich mají kvalifikaci o které se některým doktorům ani nesnilo. Jen se tomu neříká atestace, ale třeba standart ISO apod.“
Když jsem si přečetl záměr skupiny odborníků z ministerstva financí, jak zatížit OSVČ – 3 a půl krát vyššími odvody na zdravotní a sociální pojištění, odbouráním odečitatelných základů pro různé druhy profesí  (u sedláků z 80% na 50%, u řemeslníků ze 60% na 50 či dokonce na 25% u bílolímečkových profesí z 40% na 25%), jímá mě hrůza. OSVČ nečerpají žádnou dovolenou, nemají nárok na nejrůznější samozřejmosti, které mohou využívat zaměstnanci, každodenně jsou vystaveni stresu, jestli ji velká korporace, pro niž dělali zakázku vůbec zaplatí, zda-li jim alespoň za 90 dní zaplatí prodejní řetězec za zboží, zda-li jim mlékárny vykoupí mléko, atd. atd., zda-li nebudou muset skončit.
Četl jsem názor jedné účetní, která si vydělá za měsíc 8000 Kč (samozřejmě že hrubého), neboť z toho musí odvést sociální a zdravotní pojištění). Pro stát má tato osoba jednu velkou výhodu, nemusí se o ni starat. Když ovšem bude prosazena výše zmíněná koncepce vyrovnání zátěže OSVČ na úroveň zaměstnanců, tato paní takzvaně zavře krám a půjde na podporu. Těch lidí budou mraky a sociální systém se zhroutí.
Téměř každá OSVČ je vedena myšlenkou – býti svým vlastním pánem i za cenu třeba větší odpovědnosti za sebe a svou práci.  Proto jsem už od svých 20 let byl vždy na svém (i při studiu). My muzikanti a zvláště kapelníci jsme museli spoléhat sami na svou schopnost sehnat pro kapelu vystoupení. A čím větší měl kdo talent (včetně obchodního) a vůli neposedávat po hospodách, ale prostě dělat, tak měl také úspěch. Čili já jsem byl zvyklý spoléhat sám na sebe a své schopnosti už od konce šedesátých let (včetně poměrných úspěchů v UK – práce pro Dusty Springfield a jejího bratra Toma, práce pro BBC). Čili žádná nomenklatura. I když se mě snažili 5x dostat do tehdejší státostrany (dělnický původ, absolutorium vysoké, polovysoké a střední školy – jazyková vybavenost), odolal jsem. Nejsem si tak zcela jistý, jestli oni plamenně na mě síru dštící diskutéři nejsou naopak z nomenklaturních rodin, jejichž představitelé v listopadu 89 zázračně prohlédli.
Ale to sem nepatří. Prostě lékařům se, byť ne příliš vybíravými prostředky, podařilo nahodit zdravotnictví (navzdory snahám různých maxičerpatelů neprůhledného financování) do kýžených kolejí, které budou jak pro pacienta, tak pro lékaře a ve svém důsledku i pro stát (ne tedy pro zloděje ze státu tyjících) prospěšné.
Jak se ale mohou bránit OSVČ, na které je novodobými svazáky s tituly MBA líčena poprava. To tedy nevím. Babo raď. A když se taková vědma nenajde, tak alespoň diskutéři (ovšem z řad OSVČ a ne najatá mládež z modrého či oranžového týmu).
Mimochodem, jestli pak někdo, byť jen vzdáleně, mohl předpokládat, že při tak rozhodném vítězství pravice, bude nejvíc ohrožen právě nejvěrnější pravicový volič – živnostník. Já se ani nedivím. Pravice tady totiž nikdy nevládla. Byly to vždy více méně etatistické vlády odlišující se pouze rétorikou. A ono je to těžké, když v parlamentu i ve vládě jsou lidé, kteří od svých osmnácti let neznají nic jiného než sedět v parlamentu, ve vládě, či v nějaké trafice, když nevyšly volby.  A o praxi nevědí zhola nic, což vehementně dokazují zmršenými zákony s bezpočtem novelizací.