Líp už bylo

Jaromír Nohavica v písni Těšínská zpívá „...měl bych před sebou celé krásné dvacáté století...“. Lidé se na počátku dvacátého století těšili na budoucnost. Přišla první světová válka se všemi jejími hrůzami.

V roce 1918 se po rozpadu monarchie byli lidé u nás nadšeni budováním vlastní republiky. Za dvacet let přišla ostudná Mnichovská dohoda, kdy nás naši spojenci Velká Británie a Francie věrolomně, systémem „o nás bez nás“, v zájmu světového míru prodali Hitlerovi. Ani ne rok na to vznikla druhá světová válka s ještě většími hrůzami, než se udály v té první. 

     Po válce se lidé radovali z nabyté svobody, která ale už v zárodku měla zakódované hrůzy budoucnosti.

    To všechno je pro mne historie. Já si pamatuji šedesátá léta a všeobecné nadšení ze svobody, která, jak jsme všichni cítili, měla přijít. Měli jsme ucha přilepená k rádiu Luxemburg a poslouchali Chucka Berryho (dej mu Pán Bůh věčnou slávu), a s kamarády pak zkoušeli hrát „Maybellene“ či „Roll Over Beethoven“, Sweet Little Sexteen“. "Johny B. Good".  Mladý Charles, jak znělo jeho křestní jméno, byl ovšem velký rošťák, který prožil svá dětská léta také v polepšovně,

    Tehdy však byly ještě talentové soutěže, kde si mohla mládež troufnout i zahrát i zazpívat, tak jak to cítila, bez napomádované přípravy, jak je tomu dnes v různých televizních soutěžích. A tak se místo na dráhu zločinu, jak se to dnes houfně stává, dostal na dráhu zakladatele rock and rollu, jemuž vzdávaly hold ty největší pozdější hvězdy jako např. Beatles, Rolling Stones, Iron Maiden, Rod Stewart atd. I to, že zemřel (18. března tohoto roku) mi přineslo do hlavy myšlenku, že líp už bylo. Rock and roll je v podstatě revoluční převrat v hudbě. A všechno, co je geniální, je v podstatě velice jednoduché – jedná se o tři akordy srovnané v takzvanou „dvanáctku“.

     Pak přišel srpen 1968 a nadějím byl opět konec. Já jsem ten šok prožíval ve Skotsku. Později jsem se v Londýně vrhl vší silou do toho, abych dokázal, že Češi jsou natolik hudebně nadaní, že dokáží konkurovat v té době naprosto kralující britské hudební scéně. Svou znalostí jak hudby rock and rollové tak vážné, a hlavně znalostí instrumentace pro velký (až symfonický) orchestr, jsem se stal platným a vyhledávaným mladým aranžérem i pro ty největší hvězdy britské pop music té doby.

    Ovšem jednoho dne jsem z rádia slyšel hudbu Bohuslava Martinů „Lidice“ a hluboké pohnutí z možné ztráty kontaktu se svými rodiči a, jakkoliv je to nyní v době globalizace nemoderní, se svou vlastí.

    Vrátil jsem se do už zadrátované republiky. Ale zkušenosti z UK jsem bohatě využil na přípravě legendárního prvního čs. artrockového alba Město Er, jehož jsem byl spoluautorem a aranžérem (jakož i dirigentem symfonického orchestru). To se událo na přelomu let 1970 a 1971.  I když doba tomu nenasvědčovala, vždy jsme si mysleli, že bude líp.

    Přišel listopad 1989, raná devadesátá léta a s nimi i festival svobody a podnikání (i když toho někteří ti dnešní největší miliardáři využili k rozkrádání všeho, co národ nastřádal za staletí). Postupně lidé ztráceli peníze v různých investičních fondech, krachovaly banky. Krachovaly malé podniky. Stát začal utahovat šrouby na všech frontách. Po 27 letech od „sametové“ se živnostník a malý podnikatel stal lovnou zvěří finančních úřadů a faktickým vazalem. velkých nadnárodních firem a řetězců.

    Veškerá morálka se smrskla v povinnost platit daně, televizní a rozhlasové poplatky, a nyní devastace vesnických hospod a malých krámků prostřednictvím EET, neuvěřitelná buzerace malých s.r.óček, díky kontrolnímu hlášení DPH i pro ta sro., co nic neprodala s nesmyslně vysokými pokutami za nic. Uvázání daňových poradců ke svým židlím vlivem nutnosti opravit na vyzvání hlášení do pěti dnů atd.

     A to ještě nemluvím o hrozbě z Německa, kde se do hry vrací 100% volbou opět jeden politik, co nemá žádné vzdělání, které ovšem vyvažuje výhružnými projevy na adresu svých východních sousedů. A to ještě nemluvím o hrozbě povinných kvót pro přijímání migrantů a jejich vyživování, šacení a ubytování z našich veřejných zdrojů.

    Myslí si snad někdo že „bude líp“, jak jsme to četli na billboardech autora EET a povinných hlášení. Ano, bude líp, pro ty nejbohatší, pro rentiéry chtějící býti prezidenty, pro miliardáře.

    My ostatní si myslíme, že LÍP UŽ BYLO. Nebo si to vy snad nemyslíte?