Pátek 13. aneb příběh jednoho představení

Pátek 13. došel naplnění!!!! Naši předkové byli moudří, když hlásali "Nechval dne před večerem!"....

Začalo to vlastně už včera. Zrovna jsme začali hrát milovanou Nitušku, když mi zazvonil mobil. Už to samo mi mělo napovědět, protože u Mam´zelle dělám inspici a mobil s sebou NIKDY nenosím. Měla jsem ho, tedy jsem přijala hovor, byl od tajemníka sboru Státní opery, jestli bych náhodou zítra (rozuměj dnes) mohla přijet zpívat Nabucca, že jsou holky nemocné. Jupíííí, skvělá zpráva, která odstartovala sérii velkovtipných poznámek typu: Heč, volalo mi Národní, to je skoro jako Hollywood, a tak nějak podobně. Mě pátek 13. nedostane, protože to je pro mě štěstí, že si zazpívám nad plán v Práglu.

Dnes jsem tedy celá natěšená ráno absolvovala a přežila zkoušku, velmi náročnou, ale všechno klaplo jak mělo, pohodička, pěkný, spokojený den. Pak naši hokejisti vyhráli další zápas, což jsem cestou do Prahy sledovala díky poctivému informování mého sportovního zpravodaje formou krátkých zpráv (děkuju, Haničko, jako sportovní redaktor jsi dokonalá). Svět zalitý sluncem, další série humoru na téma pátek 13., vtipné statusy a tak podobně, mě pověry nedostanou!!!!

Do Státní opery jsem přijela včas, všechno OK, stihla jsem kafíčko, představení začalo náramně, skvělé obsazení.... Jen jaksi moje energie se začala vytrácet... Prostě nebudu to natahovat, udeřil pátek 13. Plnou silou mě zastihl naprosto nepřipravenou!!!!

Nejdřív jsem se zcela prostě zakecala s kolegyní, takže mi uniklo volání a na scénu jsem se vplížila na skutečně poslední chvíli. Strašné!!!! Já jsem málem prošvihla výstup!!!! Nemožno!!!! To se mi prostě NIKDY nestává.... Na to si potřebuju zajet do Národního, že.... Tato okolnost zcela vyčerpala zbytek mých duševních sil a o pauze jsem v šatně usnula jako špalek. S obličejem zabořeným do otevřené knihy, o které jsem asi 10 vteřin předtím usoudila, že ji nemohu číst ve společnosti, protože mé záchvaty smíchu jsou společensky neúnosné vzhledem k tomu, že ostatní nevědí, čemu se, proboha, tak řehtám.... Za těchto okolností si musely kolegyně zákonitě myslet, že jsem náhle zemřela.

Nezemřela jsem, ze sna mě probral hlas kolegyně Martiny s dotazem, jestli třeba nechci jít na jeviště. Aniž bych se stihla v zrcadle představit a ujasnit si základní pojmy, jakože kde jsem a co tam dělám a takové podobné drobnosti, jsem klopýtaje ze schodů 4 patra dolů dolovala z jediného zdravého oka prasklou kontaktní čočku. Stála jsem před volbou oslepnout jako krtek a viditelnost snížit zhruba na metr, nebo nějak zkusit přežít bolest, jakou umí způsobit jen prasklá čočka v oku (kdo zažil, chápe).  Volila jsem to první. S poslední patrem jsem doklopýtala kolegu, kterého jsem se velmi inteligentně zeptala, na jaký že to jdeme výstup? Dobré ráno, přeci Sbor židů.... chápu, že koukal víc než nechápavě! A teď přijde vrchol všeho.... Čerstvě probuzená, bez IQ, slepá jako krtek jsem stála na tom obrovském jevišti v davu kolegů, slyšela jsem známou hudbu, ale v hlavě TEMNO! Po asi 300 reprízách Nabucca v různých produkcích a divadlech mě prostě nenapadlo ani jedno slovo italského textu a já jsem, prosím pěkně, celý sbor židů odzpívala na lalala.... Hrůza!!!!! IQ se mi celkem vrátilo s posledními takty, takže Zachariášovo proroctví už text mělo :-)

Na zbytku představení již není pozoruhodného nic. Ale zřejmě abych se nenudila, jsem v metru zaujala jakousi existenci rodu mužského, který mě věrně následoval trasou C do linky B, ve snaze mě bavit mi dýchal do mého obličeje směs různých pachů a na mé prosby, že si opravdu NECHCI povídat, se stále blížil blíž a blíž.... Vydržela jsem to na Invalidovnu. Pak jsem prostě na poslední chvíli vystoupila, i s tím rizikem, že mi ujede autobus do Liberce a já budu nucena přespat kdesi pod mostem či v parku. Pána jsem zanechala osudu, autobus jsem stihla, takže pátek 13. se mi pomstil jen tím vypečeným představením, na které skutečně dlouho nezapomenu!!!

Již nikdy nezlehčím moudrost našich předků, že chválit den před večerem se nemá..... A příští pátek 13. si raději vezmu dovolenou!