Poslední opona

V sobotu 2. července spadla symbolicky poslední opona v budově Státní opery Praha. Divadlo se zavírá, prý na 27 měsíců, z důvodu rekonstrukce. Je docela dobře možné, že jsem na tom krásném jevišti stála naposledy v životě.

A tak tu tedy stojím, v davu stejně postižených kolegů. Zní nádherná Pucciniho hudba a vzduchem letí emoce... Vesměs tedy neveselé. Polykám slzy, snažím se nebrečet a tu poslední Turandot si užít. Ale nějak mi to nejde.

Najednou mi před očima jako film defilují všechny ty opery, které jsem tu za víc než 20 let navštívila jako divák, před očima vidím všechny ty pěvce, které jsem tady slýchávala. Mnoho z nich už tu dávno nezpívá, mnozí prostě zmizeli kamsi do světa, někteří odešli. Vidím samu sebe, o hodně mladší, jak sedím v tom obrovském nádherném hledišti a poslouchám Fausta a Markétku, Roberta Ďábla, Trubadúra, Sicilské nešpory, Pád domu Usherů, Rusalku, Carmen, Toscu, Bohému Leoncavallovu i Pucciniho, Madam Butterfly.... Slyším všechny ty kolegy, kteří na tomto jevišti vystupovali a na které vzpomínám a pomalu se vracím do reality.

Turandot končí. Snad tady zasáhl škodolibý osud, ale v posledním obraze se najednou rozpadne část monumentální dekorace, jak symbolické. Opona padá. Hlediště bouří a na jevišti se kromě sólistů, členů baletu a sboru objevují i garderobiérky, vlásenkářky, rekvizitáři, inspicienti, stavěči.... Všichni, které divák nevidí, ale bez kterých žádné divadlo fungovat nemůže. To už je tedy na mě trochu moc a do očí se mi nezadržitelně řinou slzy. Tak tohle je tedy konec! Konec.... Snažím se doufat, že dočasný, ale člověk nikdy neví. Koukám na stojící publikum, které tleská, volá bravo, píská.... Atmosféra jak hrom. 

A pak tedy opona spadne naposledy. Paní ředitelka se s námi všemi loučí, děkuje nám za práci. Pan sbormistr rozdává každé dámě na jevišti růži. Začínají vznikat první fotky na památku. To už brečím nepokrytě, objímám se s kolegy, se kterými jsem měla tu čest tady 8 let vystupovat a které už možná nikdy neuvidím. A pak to přijde.... Po odchodu posledního diváka se ještě jednou opona zvedá a je nám dopřán pohled na prázdné rozsvícené hlediště.... A to už je na mě moc! Rozhodně v tuto chvíli prožívám svůj nejsilnější divadelní zážitek, bohužel zároveň ten nejsmutnější. Loučím se s tím nádherným hledištěm zcela rozložená, smutná, ubrečená a neskonale vděčná za těch 8 let i za tu možnost si tedy tyto chvíle prožít, odsmutnit.

Takhle končí jedna etapa mého života, jedna etapa krásného operního domu. Opona spadla, divadlo je zavřené, ohluchlo, oněmělo. Nezbývá než doufat, že to není navždy!