Jak jsem byla pacientkou

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne... praví lidová moudrost. A tak jsem si tak dlouho pěstovala kýlu, až bylo málem pozdě a z poměrně jednoduchého zákroku se stala celkem náročná operace. 

Ale jak praví další moudrost předků: Kdo chce kam pomozme mu tam či Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Takže tedy i já, strachy pološílená, neb tady tkví příčina mého otálení, jsem se dostavila na chirurgii k pečlivě vybranému specialistovi. Pan doktor měl moc velkou radost, že bude mít co dělat, mumlal si cosi o sebevrazích v hodině dvanácté, ale byl milý, chápavý a termín určil nejbližší, který našel.

Přišel tedy čas důkladné přípravy na blíže délkou neurčený pobyt a následnou rekonvalescenci, kterou trávím u skvělých přátel na vsi v lůně Českého Ráje. Znamenalo to sbalit sebe do nemocnice, sebe k přátelům a navíc ještě moji novou kočku, která je zde tedy rovněž hostem. Nic nebylo ponecháno náhodě. Tedy závěť jsem nakonec nesepsala, ale jinak jsem promyslela důkladně všechno, včetně logistiky, kterak se dostat včas do Frýdlantu na oddělení. A co čert nechtěl.... asi abych se rozptýlila a nestihla se pořádně bát, mi hned ráno vybouchl odvoz. To se samozřejmě stává, i auta jsou jenom stroje a mohou se i porouchat. Kupodivu jsem šílela jen asi hodinku a pak jsem obvolala kamarády s autem, protože to by v tom byl čert, abych se tam, když už jsem se rozhodla, nakonec nedostala. Přeci moje odhodlání nevybouchne na odvozu! Takže hodná kámoška, obrněná pevnými nervy, mě z Liberce do Frýdlantu transportovala. Ovšem tam mě nikdo nečekal.... pan doktor jim nějakým nedopatřením zapomněl říct, že přijdu.... Ale místo měli, znovu jet domů jsem odmítla. Nějak jsem si neuměla představit, že bych se dobrovolně vrátila.... Ale prý nedostanu oběd, když se mnou nepočítali. Inu což, to se dá přežít, jeden den bez oběda určitě vydržím.

Takže jsem absolvovala nutná vyšetření, ubytovala jsem se, podepsala horu papírů a seznámila se s milou a úžasnou spolubydlící. V době oběda mi pak milá sestřička přišla celá šťastná říct, že pro mě jednu porci vyšetřila, takže se můžu jít najíst taky. Šla jsem. Úplně neslanou polívku jsem pochopila a celkem i s chutí snědla. Ovšem to, co mi s takovou radostí dala potom, se fakt nedalo... Neměla jsem to srdce se toho ani netknout, protože sestřička byla upřímně šťastná, že na mě zbylo, ale víc než desetkrát do toho ze slušnosti rýpnout jsem nedokázala. Od smrti hladem mě zachránila až moje drahá sestra, která mi přivezla dva rohlíky se sýrem. Nejsem si jistá, jestli jsem je nesnědla i s tím sáčkem, ve kterém byly.... 

Moje spolubydlící byla paní věku 86 let, které praskl obratel, když na zahrádce zvedala kýbl s hlínou. Nesměla vstát z postele bez korzetu, nesměla sedět. Obědvala chuděra na stojáka na okenním parapetu. Ale humor neztrácela, bohužel pro mě, protože po operaci mi smích činil jisté obtíže. Horší než to už byl jen kašel a kýchnutí.... Navzájem jsme si hrály kabaretní scénky, když jsme jedna nebo druhá potřebovaly vstát z postele za základní lidskou potřebou. Ona chudinka se soukala vleže do korzetu, já jsem jen velmi těžce vstávala bez pomoci a ještě jsem za sebou vláčela baňku s drenem. No pohled k popukání. Ještě že jsme se dokázaly sobě navzájem zasmát. Koukaly bychom spolu rády i na televizi, ovšem naladit šel jenom sportovní kanál. Takže, přátelé, moje 86 letá spolupacientka a já jsme se 5 dní v kuse koukaly na atletické ME, Tour de France a ME ve fotbale. Ovšem finálovému zápasu jsme podlehly, že jsme nejen neusnuly před koncem, ale dokonce jsme fandily tak, že na nás přišla sestra, abychom nerušily noční klid!

Nakonec jsme se spolu ani nerozloučily, protože ona odjela ráno do Liberce na CT a mě propustili v podstatě celkem nečekaně a kamarád, co pro mě přijel, byl skutečně rychlý.... Dodnes mě to moc mrzí, díky ní se to celé dalo daleko lépe přežít! Takže jsem tedy přežila. Sice si mě přišel prohlídnout každý chirurg, který šel kolem, ale co. Hlavně, že to mám za sebou. Moji postavičku jako lusk už nehyzdí kýla velikosti Kilimandžára, moje bříško zdobí krásná, dlouhá a klikatá jizva a místo pupíku Mariánský příkop. Ale bikinám jsem již odrostla, takže co, že? Pravda, když jsem četla s mojí obvodní paní doktorkou propouštěcí zprávu a tam bylo napsáno cosi o kýle velikosti dětské hlavy, tak mi trošku zatrnulo.... Zřejmě byla opravdu hodina dvanáctá, rekonvalescence bude dlouhá, ale můžu si za to sama, tak nežehrám a srůstám ukázněně a bez řečí.

Paní R., moc na Vás myslím a upřímně doufám, že jste už taky doma a v pořádku, na své zahrádce se svojí vnučkou. Bylo mi ctí s Vámi skučet, nějak se ty bolesti s Vámi snášely líp. Hodně zdraví.