Pár dnů s hokejem

Tak dneska pro nás skončilo Mistrovství světa v ledním hokeji... Neslavně, bohužel. To zas budu potkávat chytré trenéry, komentátory a zaručené odborníky, co všechno by udělali či se mělo udělat jinak.... Však to známe.

Samozřejmě, že mě vypadnutí mrzí, od dětství jsem fanouškem, tuto posedlost jsem zdědila po svém otci, o kterého se párkrát ročně pokoušel infarkt a vždycky v souvislosti s hokejem. To máme stejné, při sledování hokeje se kultivovaná dáma, operní pěvkyně, mění v ječícího fanatika a chytrého takytrenéra.

Letos je to ale nějaká výjimka, či co... Hoši hráli skvělé zápasy, ale jaksi mimo mě... Zahájení s Ruskem jsem prošvihla úplně, byla jsem v Německu na zájezdě. Další zápasy jsem sledovala různě po netu a díky dokonalému zpravodajství jedné báječné slečny ( Haničko, ještě jednou děkuji ). Takže jsem si vlastně emoce neprožila, ani jeden zápas jsem nestihla v hospodě s půllitrem v ruce, ani jednou jsem si nezařvala góóóóól!

Jediné dva, které jsem měla možnost vidět v klidu alespoň doma, byly jediné prohry.... Vypečený zápas s Dánskem a dnešní čtvrtinále. Takže jsem si pro sebe udělala jednoznačné resumé: Naši hoši hráli skvělý hokej, pokud slečna Zemanová dělala cokoli jiného. Jakmile je začala sledovat, prohráli... Jiné vysvětlení nemám. 

Takže, drahý hokejový národe, naši skvělí hokejisté i trenéři, tímto se Vám všem velice omlouvám, že jsem svou přítomností na Váš jindy báječný výkon působila pesticidně. A na tomto místě závazně slibuji, že pro příště se již budu věnovat pouze divadlu, protože ta medaile prostě už zase jednou přijít musí!!!!

HOŠI, DĚKUJEM!!!