Jak jsem přišla o kontakty

Fenomén dnešní doby. Kontakty. Všichni je máme, všichni je sbíráme, všichni si je ukládáme do svých drahocenných mobilních zařízení. Neustále s nimi pracujeme. Být v kontaktu je cool, mít na každého kontakt je cool. 

A najednou bác ho!!! Vaše drahocenné mobilní zařízení si postaví hlavu a vy nemáte nic. Prázdný displej. Prázdný mobil. Nic! Následuje řetězení pocitů a situací.... Prázdný seznam kontaktů, prázdná hlava, bezmoc, beznaděj, náhlý pocit osamění, odříznutí od všeho dění....

Restartujete.... Chvíle napětí, čekáte, čekáte, že by? Sledujete, jak se vrací postupně zpátky všechny ty blbosti, bez kterých se člověk neobejde, aplikace, hry, hromada fotek, dokonce i filmy.... A konec! Jediné, co se neobnovilo, co zůstalo prázdné jsou KONTAKTY. Je zvláštní, jak umí být elektronika propojená s mozkem.... Nevím si rady, panikařím, dostávám vztek. Ráno brzo máme odjet pryč, a já nemám číslo ani na svou rodinu, natož na kamarády a známé. A navíc si ne a ne vzpomenout ani na číslo sestry, které jsem vytáčela snad milionkrát.... Prostě nic!

V tom pípne SMS. Čtu a v hlavě se rodí spásný nápad. Pokud identifikuji autora zprávy, protože trpí dalším moderním nešvarem, totiž se nepodepsat, poprosím ho o čísla na naše společné známé. A tak dál a dál až se dopracuji k seznamu kontaktů alespoň trochu uspokojivému. Po chvilce úlevy si uvědomím, že je to nejen zdlouhavé, ale že se to i prodraží. Další nápad je sociální síť. Vždyť přeci většina mých přátel má fejsbůk, tak to zkusím tam. Sestylizuji dojemný status, poprosím o telefonní čísla, hraju na soucit... Dlouho nic. Pak tu a tam mi přijde zpráva s číslem, dokonce i s politováním. Najdou se dokonce i tací, kteří dobrovolně poskytnou nejen svoje číslo, ale právě i několik dalších na naše společné známé. Začíná se vyplňovat mé prázdné místo. Pak další nápad! Oslovím ty, co nevězí v sociální síti, pomocí emailu. Přijdou dvě prakticky okamžité odpovědi a dál nic.

Takže si to shrneme. Buď při sobotním večeru lidi dělají něco jiného, než že sedí u počítače. To by byla skvělá zpráva a v tom případě si ráda počkám na reakce třeba i pár dnů. Ale co když.... sedí u počítače a prostě je jim moje bezmoc jedno? Je to možné? Nevěřím, každý se přeci dokáže vžít do mojí strašné situace! Bez kontaktů, bez spojení, sama na ostrově ... Nechtěli by to přeci zažít....

Přátelé moji, kolegové, známí! Já vám věřím, že mě v tom nenecháte, moje do vesmíru vysílané prosby o kontakt vyslyšíte. Zítra si koupím notýsek a pěkně postaru si vaše čísla napíšu propiskou na papír. Chytrý mobil může být sebechytřejší, moderní technologie vymazlené sebevíc, papír je papír!