Ve 4. části se po masáži a snídani vydáme z Blatné do Sedlice. Bude horko a u rybníků budou pěkně štípat ovádi. Přesto se se mnou projdete krásným koutem jižních Čech - sami, bez davu turistů.
Blatná - Sedlice
V noci mě berou křeče do nohou a bolí záda od batohu, a tak se probudím tak nějak rozlámaná. Na stěnách pokoje jsou reklamy na masáže, a protože mám ten oddychový den s méně než polovinou kilometrů než včera, objednám se na masáž. Dorazí urostlý muž - zeť majitelky penzionu. Promáčkne mi plosky nohou a já vyjeknu bolestí. Jen křičte, paní, tady vás nikdo neuslyší. A jéžiš, to nezní moc dobře...ale jsou to jen ty podsouvané předsudky a vidění zloducha v každém člověku. Masér je velmi profesionální a po hodinové masáži nohou a zad jsem připravená na další výpravu. Do konce týdne (a vlastně dodnes) už mě žádná křeč nechytne.
Rozloučím se v penzionu, který jsem měla v noci sama pro sebe (je tu ještě fotoateliér, masážní místnost, jazyková učebna - příjemný rodinný podnik) a jdu se nasnídat do předzahrádky cukrárny. Ke kávě, čaji a vodě hledám něco zdravějšího, tak alespoň šunkové chlebíčky bez majolky a tvarohový řez. U stolku vlevo sedí tři mladí muži a zaujatě rozbírají takto po ráno problematiku kouření a nemyslí tím cigarety. Ty jejich holky prostě nepolykají. U stolku vpravo sedí 4 důchodkyně. Ty zase polykají - několikero prášků denně a sdělují si, co je ideální na tlak, co na cholesterol...Takže mám pěkné stereo a předstírám, že se usmívám čemusi na displeji mobilu. Cestu mám nastudovanou, pro případ výpadku techniky zapsanou i na papíru a tak v klídku před 11.hodinou odcházím. Den je ovšem mnohem žhavější než včera, od rána je azuro, teplota stoupá a tak koukám nasadit pořádné tempo, bude už jen hůř.
Dnes je den kolem rybníků - Přední a Zadní Řítovíz, Buzický, Velký dražský. A jak jsem tak z toho pravěku, vzpomínám, jak většina rybníků v mém dětství byla v obležení lidí. Prakticky všude se koupalo, nevadilo bahno na dně, nevadily ryby. Jestli byly nějaké sinice si nepamatuji. Teď je jich v rybnících, které míjím opravdu hodně,naopak lidé žádní. A tak mě koupání v nich přes stoupající vedro neláká. Ovádi byli tehdy i dnes a neúčinkuje na ně vůbec nic. Jen si vždy štípance v bezpečné vzdálenosti od rybníka potřu Alpou, takže ani neoteču. Nebýt vedra, byla by to moc příjemná procházka. Ovšem jako včera - pokud už procházím nějakou vesničkou, není v ní bohužel žádný konzum (co se divím, v Mokrouších také není) a hospody jsou-li, mají otevřeno až večer. Domnívala jsem se, že mi dnes postačí jedna 1,5l PETka. Každé kilo navíc je v batohu znát. Ale do cíle jsou ještě 4 km, v tomto počasí více než hodinu, takže nezbývá než vyprosit vodu u jediné paní, která je takto v popoledním parnu na zahrádce. Popovídáme si a já vyrazím do finále. Jdu jen co noha nohu mine, protože cesta teď vede polem - nepolem, bez jediného stromu, v plném žáru. Občas se napiju, občas si poleju hlavu a ono to jde.
Do Sedlice přicházím kolem 14 hodiny. Nohy i záda v pohodě, jsem jen hrozně rozhicovaná. V penzionu na náměstí (návsi?) si ještě před ubytováním dám velkou Plzeň. Nejdřív si ale orosenou ledovou sklenicí chladím tváře a čelo. Dám si chladnou sprchu a natáhnu se na postel. Krásné ubytování, krásné posezení pod obrovským jírovcem.
Zítra mě čeká opět dlouhá etapa - kolem 28km - do Písku. Domlouvám se s personálem, že oželím snídani a vyrazím už před 6. hodinou ráno na trasu. Paní kuchařka mi ochotně nabízí, že mi připraví snídani před tou šestou. Jenže já si vůbec nejsem jistá, jestli tou dobou bude můj žaludek už vzhůru. Já do spícího žaludku nic nedostanu, prostě je tam dole zavřeno a nejde ani polknout. Tak si v podvečer skočím do Coopu - tentokrát pro dvě PETky vody. Víc neunesu, ani nenarvu do batohu. Koupím si kus tvrdého sýra a celozrnný rohlík k snídani, kterou plánuji až někde kousek po startu.
K večeři si dám úplně luxusní domácí houbovku s masem a s výbornými knedlíky. Večer si pak zapíšu zážitky ze včerejška a dneška a poznamenám si záchytné body zítřejší trasy. Čeká mě Písek a moje zlatá Janina, kamarádka z plzeňské"vejšky."
