Zkuste holce z Poděbrad jízdní kolo odebrat

„Do školy i do úřadu na kole, na kole, na kole…“ Uhlířovy Holky z Polabí mají zlaté copánky a jsou krásné vpředu i vzadu. Z těch skutečných, nepísničkových se řidičům automobilů často tvoří pěna u pusy.

Cyklistka, která to z vedlejší na hlavní bere elegantní smečí - právem absolutní přednosti - kroutí hlavou nad rozlíceným řidičem, kterému je – naštěstí - vlastní rychlý postřeh a dobré brzdy. Poslíčkovi se na černých brýlích čtverácky odráží červená ze semaforu a příslušník policie stojící na protějším chodníku, kvituje viděné s pochopením pro nutnost včasného doručení zásilky. A vůbec nemluvě o tom, kdy – již tak vystresovaný řidič - nemůže předpokládat, co má cyklistka, která se najednou na kole začne podivně vrtět, vlastně v úmyslu.

Jízda na červenou, nedání přednosti v jízdě nebo náhlé vybočení ze směru jízdy mají fatální následky. Zejména pro cyklisty. I oni jsou přímými účastníky silničního provozu a měli by tedy dodržovat základní pravidla v takové podobě, jaké je znají z automobilů. Ano, dodržovat pravidla, ale jak, když většina z nich je nezná a v automobilech fungují pouze jako spolujezdci.

Pro řadu těch dříve a ještě předtím narozených se kolo stalo nedílnou součástí života.  Spolehlivě dovezlo na schůzku, do továrny, pro děti do školky, na poštu zaplatit složenky… A ke stáru se stalo nezbytnou oporou. „Bez kola bych umřel. Vždycky jsem všude jezdil na kole,“ omlouvá se dědeček jako věchýtek, kterému se stala osudnou jízda na milovaném kole na zledovatělé vozovce. Namrzlý sníh při krajnici ho exportoval přímo na kapotu fungl nového vozu vyděšené řidičky.

Neházejme však veškerou špínu na cyklisty. Pravdou je, že i někteří řidiči automobilů, kterým jsou cyklisté trnem v oku, chovají vůči nim arogantně, jako by cyklisté vůbec neexistovali. Útoky na sluchové orgány cyklistů, jarní deštík v podobě sprchy ze stěračů, past v podobě bezohledného otevření dveří, jsou jen odrazem stavu české společnosti.

Jízda na kole je u nás, bohužel, stále vnímána jako víkendové, dovolenkové drkocání na horských kolech po lesních pěšinách. Řada lidí by však ráda kolo použila jako rychlý, levný dopravní prostředek k cestě do práce, do školy. Riskují tak své zdraví, možná i život? Bezpečnější svezení by měly umožnit cyklostezky, které umíme vybudovat nejdražší v Evropě. Proč se zabývat tím, že cyklistům by často stačila zpevněná cesta. Místo ní vyrůstají luxusní cyklostrády. Naše hlavní město se tak pyšní nepovedenou stezkou, kde 3 km vyšly na více jak 150 miliónů korun českých. Přitom se shodují – jak cyklisté, tak chodci – rozdělení úzkého chodníku na dvě části, je nesmyslné a nebezpečné. In-line bruslaři, chodci, běžci, lidé se psy, maminky s kočárky, dovádějící děti a cyklisté. Ti všichni se mohou na cyklostezce potkat, zaplést a společně vytvořit řadu více či méně komických situací.  Není se proč divit cyklistům, že toho luxusu nevyužívají a raději riskují na frekventované silnici.

Domnívám se, že se jedná o velký problém, který se nedá řešit odsunem cyklistů zpátky do lesních hvozdů ani na předražené cyklostezky. Všude totiž existují pravidla chování, a pokud je nebudeme dodržovat, těžko se můžeme pohybovat bez úhony v jednom jízdním pruhu. Bolestivě účinné bývá upozornění typu „plácnutí přes kapsu“, v tomto případě by bylo načase i přes tu cyklistickou. Policisté doposud přestupky cyklistů benevolentně přehlíželi. Proč tedy studovat a následně dodržovat pravidla? Můžeme vůbec v naší současné společnosti předpokládat dobrou vůli? Ne. V naší národní povaze je tetelivá radost z toho někoho nebo něco převézt, obejít, převálcovat.  

Po činu však následuje trest. Byť by to znamenalo i holce z Poděbrad jízdní kolo odebrat.