Dobře uvážené rozhodnutí, zoufalý čin nebo vyděračský počin nejhoršího kalibru? Statečný odchod nebo zbabělý útěk? Možná i nesnesitelná bolest, samota a pocit bezvýchodnosti ze stávající situace. Je sebevražda řešením? Smí být vůbec jednou z variant? Má člověk právo rozhodnout o čase, místě a zbrani, která přetne tenoučkou vlásečnici mezi životem a smrtí?
Jsem smutná z jednoho předčasného odchodu. Strach a obrovská bolest ustoupila před chutí dál žít. Stačí nakouknout do novin a téměř každý den jsme svědky něčího odchodu, který nás zasáhne nepřímo, ale stejně bolestivě. Skončila jedna životní pouť a s ní i šance na další role, písně, úsměv. "Proto já to nečtu," řekla kamarádka a hodila psovi míček. Bílé klubko se řítilo travnatou plochou za kulatým nesmyslem s tak obrovským nadšením, že jsme se obě musely smát. Ve zmíněných novinách, které probíraly narůstající počet sebevražd, psycholog varovně vztyčil prst: pokud byť pomyslíme na sebevraždu, jsme v budoucnu potencionálním sebevrahem. "Já i vrahem," černohumorově odtušila kamarádka a myslela přitom na svého nezdárného přítele.
Dnešní doba je dobou osamění. I když žijeme vedle sebe. Spolu. Máme stejné příjmení, poštovní schránku a rohožku přede dveřmi s nápisem "Šťastný domov." Nevážíme si času, který máme přidělený. Možná máme pocit, že je ho tolik, že s ním můžeme bez problémů plýtvat. Otázku "Jak byste se zachovali, kdybyste věděli, že vám zbývá týden, měsíc života?" pokládáme za hloupou a nemístnou. Až to přijde tak to budeme řešit. Sami v sobě. Žijeme každý ve svém krunýři a občas do sebe narazíme, a ozve li se známé "co je sakra?" krunýřujeme si ve svém dál. Život zatím utíká. Nemilosrdně rychle. Druhým jsme ochotni ukázat ňadra, ramýnka, zadeček, nohy, ale duši ani náhodou. Sami se bojíme toho pohledu a nechce se nám cokoliv řešit. Připomíná napěchovaný kufr, který nejde zavřít. Zadnicí srovnáme obsah a horko těžko se nám podaří kufřík...zavřít. A doufáme, že hodně dlouho z něj nic nebudeme potřebovat.
Co může člověka přimět k rozhodnutí o definitivním odchodu ze života? Obrovské dluhy, nemoc, ztráta blízké osoby či jen neschopnost zvládat běžný život. Řekne se lehce...běžný život. Ovšem co je pro jednoho součástí běžného bytí, výzvou, pro druhého znamená nepřekonatelnou překážku. Jeden se po prožitém životním nezdaru opije, druhý si jde zaběhat a labilní paní z věžáku odnaproti do sebe otáčí jedno platíčko léků za druhým.
Právo volby máme všichni. Můžeme si zvolit, zda li zůstat a prát se, nebo odejít. Odchod je jen zdánlivě lehčí variantou. Definitiva ho činí neskutečně bolestivým všem, kteří pozůstávají a zmítají se ve výčitkách: "mohli jsme tomu zabránit?" Odchod znamená i dobrovolně se vzdát všeho, co život nabízí…od polibku z lásky, na který se nedá zapomenout, objetí, z kterého se až ztrácí dech, smíchu, až bolí břicho, piva, které blaženými kotouly uhasí žízeň, lehkého, čerstvého vánku, když zchladí orosené čelo. A od kytice růží, která se vynoří zpoza zad a ohromí nás, od chvil neskonalého štěstí, kdy dětská ručka vklouzne do naší dlaně, kdy zavoní les a padne noc, kdy milujeme a jsme milovánim. To jen velmi stručná ochutnávka toho co život nabízí. Jistě má každý z nás své chutě i vůně, kterým rád podlehne. :)
Když je mi hodně smutno, přivolávám si své dotyky, vůně, pocity. Vím, že tak jak jsem byla šťastná tenkrát, budu zas, jen co přečkám...období dešťů. Pamatuji si, co hladí lidi, které mám ráda. A hladím, když oni toho nejsou dočasně schopni. Život není o sólové hře, o představení jednoho herce. Život je o přátelství, lásce, rodině a to jsou disciplíny, kde minimální počet hráčů je dva. My sice žijeme v tlupách, kterým říkáme rodina, ale často se zmítáme ve vztazích, které nefungují a nemáme odvahu je přetnout, protože se bojíme reakcí okolí, a protože se domníváme, že předem daný osud si musíme vytrpět a nějak přežít. Světlé chvilky u rodinného krbu nám dovolují vyšplhat pár metrů vysoko, o to horší a bolestivější je následná smršť, která nás srazí k zemi. Nejvíc bolí jistota, že lepší už to nebude. Neuvědomujeme si, že řidičem vlastního života jsme jen my sami. Jenže nám do toho pořád někdo kecá. Jeď víc vpravo, jedeš moc rychle, brzdiiii, jeď, raději nejezdi. Takovým radílkům by bylo namístě říct: Víš co? Vypadni, tohle je moje auto a já jsem řidič! I kdyby to byla tchýně. Do našeho života nám nemá kdo co kecat! Jednou jsme ho dostali k dlouhodobému užívání, tak si s ním naložíme podle vlastního gusta.
Ať se Vám všem daří kočírovat životy tím směrem, kterým sami chcete. Hodně štěstí a lásky, protože s ní je to hezčí a lehčí :)
Hanka
