Letmá pusa na tvář, poslední lok kávy a hrníček postavený blízko dřezu. Ani nemusela zvednout hlavu od novin. "Ty si bereš ty nový boty? Měls je nejdřív doma trošku roztáhnout...", řekla do zaklapnutých vchodových dveří.
Zavolala na psa a vyšli na pravidelnou každodenní procházku. Stejně jako včera, a zítra to bude taky tak. Malé rituály jedné malé rodiny.
"Jano, na státní je havárka. Miky je se ženou v porodnici, budeš tam muset jet ty", šéf pokrčil rameny a podal jí redakční foťák.
"Je to... ošklivý?", zeptala se s nadějí v popírající odpověď. "Smrťák", odvětil nadřízený a natáhl se po redakčním telefonu.
Cestou na místo nehody si přehrávala co ještě musí zařídit, koupit, aby zítřejší odjezd na dovolenou klapnul přesně podle plánu.
"Vůbec mi není jasný, proč všichni mrtví při autonehodě nemají boty", slyšela otázku. Nebylo podstatné, kdo se ptal. Ona znala odpověď. Ona znala mrtvého přikrytého plachtou. U jejích nohou ležela nová, nerozchozená, černá polobotka. V jedné jediné chvíli ji zaplavila obrovská vlna vzpomínek, která smetla jakékoliv zítra. Už nikdy žádné společné nebude.
-------------
"Proč musí lidi umřít?", ptala se dcera, když si po několikáté pouštěla "Kristýnku". Nerada ji vidím smutnou, vidím jak se pere s myšlenkami, přitulila jsem se k ní. Chtěla jsem být blízko, až přijdou ty nejtěžší otázky. Proč je smrt, proč je zlá, bolí to, a proč musíme všichni jednou umřít.
"Mám ve škole novou kamarádku a ta má strašný neštěstí, mami , zvedla ke mně svoje krásný, modrý oči. Pohladila jsem ji po vláskách.
"Umřela jí maminka. Představ si to, že nemá maminku. Měla rakovinu. Ty nebudeš mít rakovinu, že ne, viď, že ne?" Do očí se jí draly slzičky. "To víš, že nebudu."
"Půjdeš se mnou pro kaštany, na zvířátka?" "Jasně", utřela jsem si oči, ale neuniklo jí to. Stiskla mi ruku tou svojí malinkou tak pevně, že jsem se cítila bezpečně jak už dlouho ne.
"Natálce taky maminka říkala, že jí naučí šít jehlou až pak, až se vrátí. A už se nevrátila. Proto chci všechno hned, víš", vysvětlovala mi, když nožky soukala do tenisek a já si uvědomila, že budu muset koupit nové. Hned zítra.
Když jsme sbíraly kaštany, zvedla jsem hlavu a zdálo se mi, že jsem ho zahlédla mezi stromy. Musel to být on. Srdcem mi projela ostrá bolest. Už je to rok, co táta umřel a pořád to bolí. Pamatuju si poslední slova. Neměla jsem čas, řídila jsem po zledovatělé vozovce. "Nevadí, řekneme si to zítra, jdu dodělat ten gulášek", řekl mi táta. Už nebylo žádné zítra. A já si to ráno, co zemřel, uvědomila, že jsem mockrát neměla čas, a že už dlouho jsem mu neřekla nic hezkého. A že tu šanci už nikdy mít nebudu.
"Není čas. Fakt, nestíhám. Zavoláme si. Sejdeme se. Něco vymyslíme. Zítra ti dám vědět..."Odsouváme hezké chvilky na někdy jindy a vymlouváme se na nedostatek času. Čas je naším pánem, předali jsme mu opratě a necháme se sebou nemilosrdně smýkat. Tak to prostě je. U nás i u těch ostatních. To že každý je svého osudu strůjcem platí snad jen v pohádkách. Nemůžeme si vzpomenout, kde jsme o tom "osudu ve vlastních rukou" četli. Kdysi dávno. Když jsme ještě na čtení měli čas.
Táta mi vždycky říkal, jaký si to uděláš, takový to budeš mít, když jsem žehrala, jak mi život nepřeje. To od něho jsem se naučila, že sama zodpovídám za svůj život. Je lehké vymluvit se na nepříznivé okolnosti, nepřejou nám lidé, doba, čas, počasí, finance...
Když stojím u kamarádova hrobu (zemřel ve třiceti letech), uvědomím si, že jsme tady všichni jen na chvíli. Jediná výhoda je ta, že nevíme, jak dlouho ta chvíle bude trvat. Vždycky jsem obdivovala tu obrovskou sílu, kterou člověk v sobě musel mít, když věděl, že se jeho čas chýlí ke konci a dokázal sebe i svoje nejbližší na tu předčasnou cestu na druhý břeh připravit. Co byste udělali, kdyby vám zbývalo pár týdnu života? Koho nebo co byste si přáli vidět, co zažít, co sníst, vypít, rozbít? Kopali byste kolem sebe? Křičeli? Nenáviděli? Plakali...
Většina z nás trpí utkvělou představou, že okolní svět bez něho nebude fungovat. A teprve, když se něco stane, něco co nás přinutí zastavit se, nestačíme se divit, že to jde i bez nás. Místo vzteku vůči našim bližním, že nás tak zneužívali, měli bychom se obrátit k svému já a zeptat se, jestli se nám ten náš život, který právě žijeme (nebo odžíváme), líbí. Pokud ne, je nejvyšší čas udělat vše pro to, aby nám bylo líp. Je strašně lehké a alibistické ukázat prstem na lidi, okolnosti, které nám brání ve štěstí.
Tu touhu po životě vidím v dětech...s neuvěřitelnou chutí se rozběhnou poznávat okolí, už nepokukují po mámině ruce, překážela by, zdržovala. Také třeba na pejscích (protože sama jsem pejskařka), když se ocitnou svobodní, bez vodítka, ta úžasná radost z neomezené pohybu. A když se vracíme domů a vidím staré babičky jak těžce vztávají z laviček, kam přišly na kousek řeči a trošku toho posledního sluníčka. Vidím v tom určitou symboliku od rychlých, netrpělivých dětských nožiček přes bezstarostné psí dovádění na louce, do pomalých, již nikam nespěchajících, hůlkou jištěných kroků. A vůbec nic se nestane, když občas trošinku nabouráme zajetý řád. Vyběhnout poznávat okolí nebo posedět na lavičce, můžeme bez ohledu na věk a hlavně na čas. Záleží jen a jen na nás. Není to nádherné? Mít svůj život ve vlastních rukou?
Nevím, kolik mě čeká zítřků, ale těším se na ně. Už neříkám, že nemám čas. Mám. Kolik chci.
