Víčka pod závoji řas třepotají jak vystrašení motýli. Neskutečná bolest se pěstmi snaží umlčet pravdu. Ne, to není možné. Všechno bylo přece v pořádku… Nebo nebylo? Myšlenky letí do předcházejících dnů a upocené prameny vlasů šlehají přes sebe do tváří a brání ve výhledu. V uších hučí a není rozumět vlastnímu slovu. Cos mi to chtěl říct? Povídej, povídej – jasně, že tě poslouchám. Teď už ano.
Hodiny života odtloukly pouhých dvacet. Tenisový svět snad dával tušit, že ne každé podání je úspěšné, a že není jediné. S batůžkem na zádech se vydal na poslední cestu vstříc několikasettunovém kolosu. Řítící se rychlík, který vezl lidi domů z práce, na návštěvu nebo jen tak z jednoho místa na druhé, z jednoho příběhu, který končil, do nového začátku, na kolejích utnul v několika vteřinách jeden mladý život, jež se bláhově domníval, že začínat znovu nemá smysl. Několik špatných známek …možná, a co, že vysněná škola je teď o stupínek dál, snad pár ostrých slov, která měla znít motivačně. Dokonalý svět, ve kterém se druzí nedopouští chyb, nám nedovoluje byť jen zahlédnout vlastní jedinečnost.
Kdysi jsme je bláznivě milovali, tetelili se radostí splnit přání, které ani nestačilo sklouznout ze rtů. Co na tom, že bylo malé – radost z něj byla obrovská a oboustranná. Nyní bezmyšlenkovitě pojídají jídlo, které dřív zbožňovali. A kolik už to je let, kdy jsme si na porodním sále slíbili, že ty naše mrňousky ochráníme před úplně vším? A hladili miniaturní prstíčky, které se krčily před našimi stálými doteky. Kdo ti za to může, že samým štěstím nejde spát? Dnes jedinou jiskřičku v jejích očích způsobuje odlesk obrazovky počítače. Rozhlédneme se kolem sebe. Rodina. Pět světů. Pět kontinentů, které o sobě ví jen to, že existují. Přestali jsme se snažit překračovat hranice, které si druzí vykolíkovali, s paradoxní obavou, abychom o ně nepřišli.
„Stalo se něco?“ Otázka zůstane viset ve vzduchu. Se zákeřnou nemocí, kterou jsme si způsobili sami, a tak nějak si nemůžeme uvědomit, co jsme kdy udělali tak špatného, že zrovna my, se prát nechceme, protože máme najednou docela obyčejný strach, který nepřiznáme sobě, natož druhým. Sousedův syn měl samé jedničky i ve třeťáku na gymnáziu a jejich babička se s rakovinou poprala sama v domově důchodců, nikoho s tím neotravovala. Prostě umřela. A po vánocích, aby dětem nezkazila svátky. Hrajeme únavné divadlo pro sousedy, kolegy v práci, i pro rodinu. Na jazyku cítíme jedovatou pachuť a ptáme se, kdy ta mizérie, kterou optimisté vzletně nazývají životem, skončí.
Nedávno jsem se novým autem prodírala mně neznámou krajinou nádherných jižních Čech. Má dcera i pes nedobrovolně sdílely mou touhu po nezapomenutelné dámské jízdě. Když už jsme tou samo vískou-ďourou projely potřetí a tušila jsem, že mě zas nemine nechráněný železniční přejezd na konci obrovského krpálu, rozbrečela jsem se. „Mami, nebreč, to zvládneme, jsme na to dvě, vlastně tři,“ řekla mi dcera a já se za tu chvilku slabosti přestala stydět.
Netuším, jak obrovská beznaděj a samota to musí cloumat člověkem, který ke spánku přitiskne pistol, obtočí smyčku kolem krku. Jak obrovská statečnost v člověku musí být, bez ohlédnutí se vydat na cestu, z které není návratu. Malé děti, které se rozhodnou spáchat sebevraždu, prý věří, že znovu obživnou. Probudí se do světa, který dokonalost nežádá. Dospělí však tuto výmluvnou berličku nemají, ale troufám se tvrdit, že i jejich odchod je útěk před světem, který netoleruje slabosti a nahlas projevený strach.
Ale ano, to my se smějeme chybám druhých, černá kronika a bulvár patří k nejoblíbenějšímu čtivu. Mizérie druhých životů dává smysl tomu našemu – není to s námi až tak zlé.
Nemůžeme, bohužel, nijak vrátit ty, kteří dobrovolně odešli. A je bláhové a zničující se trápit tím, že jsme je mohli před jejich úmyslem zastavit.
Můžeme však otevřít oči a nastražit uši pro všechny, kteří tu s námi pořád jsou, kteří kolem nás projdou. Chytit je na chvilku za ruku a pozdržet. Život se setkává z malých chvilek a ne velkých událostí, na které často marně čekáme a ty malé zázraky tak lehce prošvihneme.
Ano, to můžeme.
