Český národ měl na každou tíživou zrůdnost své barvité historie humornou záplatu. Ať už to byl Haškův Švejk či Černí baroni Švandrlíka Miroslava. Vychytralý šibal s úsměvem blba se hrdě hlásil k českému národu, zatímco ten se nahlas smál jen jeho filmové podobě.
To my novodobí, demokracií opilí Češi už rozhodně nejsme národem Švejkovským! Humor jako sůl, která je nad zlato, došel a volíme tedy menší zlo. Velitelem ozbrojených sil je alkoholik a celých devět dní byla v čele stěžejního ministerstva obrany princezna, které se před jejím schválením do funkce pouze zeptali, jaké kadence je samopal vz.24.
Mladíci s hrudní kyfózou, za kterou by se nestyděl ani pagekon řasnatý a s rozkrokem u kolen, píší na své profily na sociálních sítích statusy o jediné šanci na přežití, o touze zmizet z téhle země, která byla plejádou salutujících reforem okradena o budoucnost. Rodiče již nevybavují své potomky uzlíky s tvarohovými buchtami. Za nekřesťanský peníz pro své juniory pořizují tituly, které mají kvalitu instantní polévky a hloubku rybníka po jeho vypuštění. S tím rozdílem, že nekončí v záchodové míse, ale na úřadě práce.
„Jen málo mužů se narodí odvážných, ale mnoho se jimi stane díky výcviku a síle disciplíny.“
Jaký význam může mít poselství římského spisovatele pro dnešní dobu? Jak by Flavius Vegetius mohl najít pochopení pro dnešní mladou generaci, která nezná slovo pokora a fantazie, avšak nudu a nechuť prožívá na sto různých způsobů? Základní vojenská služba (zkráceně ZVS) existovala od dob první republiky až do roku 2004, kdy povinná vojenská službu v Česku byla zrušena a nahrazena profesionální armádou.
Co si Češi představují pod pojmem profesionální armáda? Armáda, která je primárně určena k ochraně České republiky. Republiky, která je většině putna. Profesionální armáda, kromě toho, že je finančně velmi náročná, čítá řádově několik tisíců dobře vycvičených a vyzbrojených mužů. Otázkou je, zda je taková armáda schopna zajistit obranu i proti zdánlivě banálnímu nepříteli, ubránit se proti záškodnickému způsobu vedení války (tzv. guerilla) či v případě vnitřního násilného převratu. „No samozřejmě!“ rudne daňový poplatník. Už někde zcela stranou zůstává skutečnost, že úplnou profesionalizaci armády si nedovolí ani takové země jako Amerika. Česká republika si ovšem nikdy nevytvářela a nevyhledávala své idoly a vzory. Profesionalizací armády, která započala v roce 2001, naopak pro mnohé země sama stála modelem. Za profesionální, spolehlivou sílu, kterou se jí za několik let podařilo vybudovat z dvousettisícové armády na braneckém principu, se jí dostalo chlapácké herdy do ohnutých zad od vedení NATO.
„Čítať, písať neumím, ale vojnu vám urobím“
Branná povinnost byla součástí nenáviděného totalitního režimu. Minulosti, která postrádala smysl a byla ztrátou drahocenného času. Nemůžeme přece akceptovat něco, co pro soudruhy za socialismu bylo otázkou cti každého mladého muže. Pokud bychom se – na vývoji člověka – pokusili o srovnání podoby osmnáctiletého chlapce před 30 roky s podobou stejně starého mladíka ze současnosti, s hrůzou zjistíme, že současníkům rostou kly, bachor a homo erectus (člověk vzpřímený) vzal jaksi za své. Ne vždy, když jdeme dopředu, tak se u toho pohybujeme. A…
A vůbec, jak si nějaká ženská, která na vojně nikdy nebyla, může dovolit tvrdit, že vojna dělá chlapy?
U těch dnešních mi chybí pohled do očí, který neuhýbá a chuť poprat se za své sny. A na jejich podstatu a obsah si přijít sám.
Přemýšlím o tom, když se základní vojenská služba stala symbolem totální ztráty času, absolutního ponížení a vrcholné buzerace, proč se mužům i desítky let poté lesknou oči, když o vojně vypráví? V rámci základní vojenské služby se rovněž rekrutovala řada kvalifikovaných pracovníků, především řidičů. Nepociťujeme dnes v podnikatelském sektoru jejich nedostatek?
Lidé svou nejistotu na poli společenské bezpečnosti schovávají za velkohubá přání „mír celému světu“ a domnívají se, že tím splnili svou občanskou povinnost. Proč by se naše chlouba, náš junior soukal do ošklivé, smradlavé, khaki uniformy a nedej bože, nějakému úchylnému zakomplexovanému důstojníkovi dělal rohožku. U počítače s myší v ruce mu bude líp. Kdepak zbraň! A přitom kolik škody je možné napáchat jen několika slovy. Náš současný pan prezident je toho vrávorajícím důkazem. Partyzánské „zaútoč a zmiz“ se stalo typickým komunikačním prostředkem. Nejen mladí lidé dnes nejsou schopni vytvořit si svůj vlastní názor, a co je horší, ani obhájit ten cizí, za který se alibisticky schovali.
Požádala jsem jednoho svého kamaráda, kterého si velmi vážím, je už pyšným dědečkem, přesto si duši kluka zachoval, aby na svou vojnu zavzpomínal. „Na straně jedné nás to naučilo plnit si své povinnosti, smysl pro zodpovědnost a pořádek, naučit se poslouchat, i když se nám to nelíbilo. Naučili jsme se zacházet se zbraněmi, o čemž se v dnešní době tvrdí, že to není nutné. Mimo jiné jsme museli mít určitou kondičku, abychom některé věci po stránce psychické i fyzické zvládli. Byli jsme zdatnější, mrštnější a pohyblivější než dnešní mládež. Myslím, že stránkou na kterou se nejvíc vzpomíná, bylo přátelství a kamarádství, které třeba u mne přetrvává do dnešní doby a s klukama, nyní již dědkama se setkávám příležitostně dodnes a jednoho z těchto kamarádů ze Slovenska považuji s celým jeho příbuzenstvem stále za moji rodinu.“
Události posledních měsíců některé z nás ponížily a rajóny po nesmyslném plazení do cíle, který naším není, jsou vysvobozením. Naděje a čest se vzít nedá a hrdosti na to, že jsme Češi, se dá znovu naučit.
Co si o tom myslíte?
