Výchova dítěte je běh na dlouhou trať bez šance, že někdy dorazíte do cíle. Nikdy nemáte hotovo, vychováno. Nikdy nejste úplně spokojeni.
Dneska ráno jsem zažila opravdový šok. Čeká nás s dcerou zápis do 1.třídy, a dcera se začala vyptávat, jak dlouho vlastně celá ta škola trvá...
"No nejdřív půjdeš do základní školy", začala jsem, nic netušíc, stavět školní pyramidu. Uťala mě hned na začátku:"A jak dlouho trvá?" Zapnula jsem jí oteplovačky až ke krku "Jen devět let" "Tolik? A pak už se můžu vdát?" To jsem se ještě zasmála. "Ne, pak je střední škola, ta je čtyři roky" "Ale pak už se vdám, viď?", přerušil mě můj blonďatej andílek. "Ne pak je jedna vysoká, druhá"...odpálila jsem na nekonečno její vdavekchtivé ideály...
"No, a kdy se teda vdám. To holka musí. Táta říkal, že se musím brzy vdát, aby se o něj měl kdo starat...", řekla se smutnou tvářičkou.
To už jsem si musela sednout. Moje krásná holčička, která ovládá dva cizí jazyky,umí počítat do sta a napsat mi krásné přáni, by měla skončit dřív než začne...u plotny?! Bože, díky, za včasné echo, kolik chyb, kolik práce mě ještě čeká...
A pak jsem jí vzala za ruku a šly jsme do školky. Pod nohama nám chřupal sníh, všude kolem téměř symbolicky krásně bílo...čisto. Cesta, která ještě není omezena pravidly co nejprve musíš, abys mohl dělat to co chceš. Moje dcera chtěla být uklizečkou, učitelkou,zubařkou, baletkou. Těším se, že ten seznam bude mnohem, mnohem delší, a že nakonec zakroužkuje a její srdce vybere ideál...práci, která ji bude nejen živit, ale i bavit.
Vdát se...by určitě nemělo být životním cílem. Možná snem, ve kterém jsou nádherné bílé šaty s dlouhatánskou vlečkou. Každá holka chtěla být princeznou...Každá holka si zaslouží být šťastná. Každá holka si zaslouží jít svou vlastní cestou.
Ano vlastní cestou. Nechci, aby moje dcera nastavila tu mou. Navíc já jsem ještě neskončila, jdu si po ní dál a jen já sama vím, jak draze platím za každou hodinu u počítače, za každý článek, ale je to můj sen, moje cesta, na které docela dobře zvládám i tu plotnu...prostě musím. Takže nepotřebuju svou dceru, aby uskutečnila mé sny. Chci, aby prožila své. Aby měla čas roztáhnout křídla a letět dlouho. A né si mladá křidélka popálit u plotny, když vaří guláš.
Ještě dneska si vzpomenu na pocit hořkosti a bezmoci, když mi bylo čtrnáct a měla jsem se sama rozhodnout čím budu. Sama. A já nevěděla. Jen jsem podvědomě tušila, že je to strašně důležitý. Nechtěla jsem tenkrát slyšet a své dceři za pár let nebudu říkat...budeš to a to. Chtěla jsem si o tom tenkrát povídat a s ní si jednou budu povídat o tom co má ráda, abychom společně přišly na to, kterým směrem vykročit. Mít čtrnáct let je hrozně málo pro start čehokoliv. Mít čtrnáct a být na všechno sám je hrozný pocit. Nechci, aby ho zažila.
Jsem proti tomu nechat dítě samotné na jakémkoliv začátku. Jsem proti vdavkám. Já se vdávat nikdy nechtěla. Odříkaného chleba největší krajíc, takže jsem se... vdala. Už bych to neudělala, křídla dostala zabrat. O to víc budu bránit křídla mojí dcery, aby měla sílu narůst a třepotat se svobodně tak dlouho jak jen bude chtít. Nevěřím na mladá manželství, kdy se písklatům seberou křídla a okroužkují se a oni se vyplašenýma očima ptají "Co máme sakra dělat?" Buďte manželata, žijte pospolu,hospodařte,vychovávejte,tolerujte se...
Pro svou dceru bych snesla modré z nebe, když by mi řekla co to pro ni znamená, jen u ní přesně cítím to hřání u srdce, tohle je láska, kterou přiznám. To je pravá láska, pro kterou nechci žádné okovy ani ty manželské, ani mateřské....ať letí...jednou...poznávat svět....i když mě to bude hrozně bolet....ale ať je šťastná, svá, nespoutaná. Jen svobodný člověk se může správně rozhodnout.
A jestli ta její volba - jednou - budou vdavky za někoho kdo ta křídla bude milovat ... budu jedině šťastnou a pyšnou mámou :-))
