Vánoce s r.o.

Do prosincového večera kolotočářsky blikají barevné žárovčičky, které by měly navodit pravou vánoční atmosféru.

„Proč my taky neblikáme?“, zeptala se dcera.

„Protože se mi to nelíbí“, odpověděla jsem jednoduše a pravdivě.

"Všichni ze školky mají doma ozdobený okna, jenom my ne", nedala se odbýt malá Štírka. A dál se věnovala kroužkování hraček z katalogu. Co kroužek - to splněné přání. "Ojoj, Ježíšek ten se nadře a moje konto sedře…“, pomyslela jsem si a zatáhla záclonu. 

Přesto mi ten nevánoční, kýčovitý obrázek nešel z hlavy…

A tolik bych si přála odtáhnout ji znovu a přivolat tak Vánoce z mého dětství. Otevřela bych i okno, abych mohla znovu přivonět. Protože Vánoce tehdy i voněly…A jak. Ta vzpomínka je tak silná, že ještě dneska hřeje srdce a vráží slzy do očí.

Brečím teď docela často, zvlášť v čase předvánočním, protože za letošním štědrovečerním stolem bude jedno místo prázdné…

„Proč nepečeme cukroví?“, ukončila dcera kroužkovací práce v katalogu "Hraček, které určitě musíte dostat k letošním Vánocům“. „Budem, to víš, že jo“,ponechala jsem ji alespoň naději. Proč by dítě mělo vědět, že se mi do toho nechce. Do ničeho. Kvůli  prázdnému místu. Na protest kýči kolem nás…haldě nepotřebných darů, horám balícího papíru a jídla, na které vůbec nemám chuť.

Přála bych si zdobit pravej stromeček, jen šiškama a staniolem, chtěla bych pouštět svíčku ve skořápce od ořechu, ať pluje až na modrý Jadran.

Nechci uklízet, vařit a péct,jíst povinný salát a kapra.

Chci zůstat ležet ve sněhu a pak se zahřát svařákem Chci si pod dekou povídat. A nechci žádný dárky. Nechci jen radost hrát. Chci ji mít…

Jeden můj kamarád o mně říká, že jsem žena bojovná. A má pravdu. Dobře vím, že nic kvalitního není bez boje. Ale pohodové Vánoce nejsou jen o vlastním přičinění. Chtělo by to skupinovou vzpouru, ale odvaha k ní... chybí.

A tak se znovu a znovu, každý rok, necháme nést davem,rodinou, příbuzenstvem… prožíváme komerci a říkáme tomu Vánoce.

Stresující příprava, která začne někdy v září, vrcholí na Štědrý den přejedením se a horou zmuchlaného balícího papíru a končí 1.ledna. To si říkám, že ten nový rok bude určitě jinej, že už budu konečně šťastná, a že aspoň něco bude po mým. Že kašlu na všechna ta "přizpůsobení se". A Vánoce jsou jedním z nejbolestivějších kompromisů. Ač hlásáme lásku, pohodu, přesto hrajeme v reklamě na kýčovitou krásu. Přezdobené stromečky, hora drahých dárků, které budeme splácet ještě na jaře nás zahřejou a potěší tak málo, tak krátce. Přemýšlíme o tom, zda jsme tomu druhému nedali moc, nebo zas málo. To že jsme spolu, živi, zdrávi je tak samozřejmé, jako i představa, že tomu tak bude i příští rok i ty další…

„Pojď napíšeme spolu Ježíškovi dopis“, zkouším nalákat dceru a zároveň zahnat další chmurnou myšlenku. Koukla na mě svýma nádhernýma modrýma očima „Víš, co nejlepší bude, když mu pošleme ten katalog. Bude to tak mít lehčí“!

Děláme si to lehčím i my? Jsou krásné a pohodové Vánoce opravdu taková dřina?