V rámci možností

Je náš život jeden velký kompromis? Můžeme chtít víc než máme? Ubírá nám snění s otevřenýma očima drahocenný čas?

"Holt se s tím musíš smířit, život není rybník plnej zlatejch rybek, který jen čekaj, až si budeš něco přát. Myslíš, že můj život je jeden ideál ?!...žiju v rámci možností, který mám k dispozici".

Ale já si nepřeju často a nepřeju si moc. Právě proto...malá a nesmělá, nehmotná přání, jsou směšná. 

Lidi si přejou dokázat velký věci, říkat vtipný a chytrý věty, který si ostatní budou chtít zapamatovat.

"Počkej, počkej, to bylo dobrý, ještě jednou prosím tě, jak to bylo..."

Každý z nás má potřebu říct svůj názor k aktuálnímu tématu, má chuť přesvědčit druhého o své pravdě, poučit, že žít by se mělo tak a tak,  a hlavně zůstat při zemi a být spokojen s tím co máš.

Ale kde je lidská touha jít dál a letět výš, dokázat a znát víc?

Proč si zakázat představu, že za zatáčkou není konec?

Chybí nám odvaha znovu se zvedat, začínat od začátku a proletět cílovou páskou.

Těsně za půlkou zdviháme ruce v teatrálním gestu - stejně to nemá smysl. Je to lehčí než jít dál.

Je v tom strach, že nás zaskočí nepřipravené, že se zesměšníme, že zůstaneme sami, že zklameme ostatní?

Jo, život už je takovej, smiř se s tím co máš... reálné možnosti by vždycky měly ustoupit snění.

Snění za bílého dne je nebezpečné, okrádá nás o teď a když se rozkoukáme zjistíme, že všechno hezký co se mohlo stát, už se stát.. nemůže.

Necháme kolem sebe projít lidi, které by stálo za to pozdržet, poznat, milovat, hádat se s nima...ale necháme je jít s tím, že určitě ještě bude příležitost. Každým mávnutím se okrádáme o šanci udělat náš život bohatším. Pravý žití odkládáme na potom. Práce nás stresuje, ale živí. Do partnerských vztahů jsme investovali tolik energie, že se nám prostě nechce....to všechno znovu.

Někdy mám pocit, že život je mnohým za trest, na odžití daného času. Strašně málo je těch, kteří sílu a radost nacházejí třeba na soutoku nebo v nastavené tváři slunečním paprskům...

Kdybychom oprášili své sny a představy, které jsme na prahu dospělosti měli, kolik z nich se splnilo? Kolik se jich alespoň trošku přiblížilo...

Jednou budu dělat práci, kterou jsem vždycky chtěla...teď to nejde protože...ale jednou

až děti vyrostou, až splatíme tu příšerně žravou půjčku, přestěhujeme se do většího, až...

a říkáme to nahlas, jako bychom chtěli přesvědčit i tichej hlas v nás, kterej ví, že už z toho nic nebude.

Nebojme se zítřků...třeba žádné nepřijdou...