Tak blízko smrti jsem ještě nebyla. Viděla jsem jí záda, když mi odvedla mýho skvělýho tátu. Brzy, strašně brzy. Bolí to tak, že nevím co se sebou. A tak zkouším osvědčené analgetikum-milované psaní. Pomůže, pohladí.. uleví. Snad. Jako už mnohokrát předtím. A sdělená bolest - poloviční bolest.
Brečím dovnitř, slzy se kupí, peru s tou směsicí pocitů, bezradná v té chladné říši smutku. Já která nemám ráda hranice, konce, definitivu, setkávám se s ní v nejhorší možné podobě – tváří v tvář. A nechci, nemůžu pochopit, že je konec, že už ho neobejmu, nedostanu email, neuslyším jeho hlas. Už nikdy. A tolik jsem toho chtěla a říct a tolik toho nemusela…
Nevěřím na nebe, anděly, dobré skutky, na převtělování duší – trápím se, že je někde sám, vytržen ze svýho milovanýho domova…
Můj táta byl krásnej chlap, rád a dobře vařil, a nikdy si nestěžoval. I když měl důvod, Rád vtipkoval, rád se smál…a já už mu nemůžu říct, jak moc je to vyjímečný u lidí. Jak on byl vyjímečný. Jak ho mám ráda. Jak moc mi chybí…Zapomeneš a bude líp, časem to přebolí, slyším jen zdálky chabou útěchu. Ale já nechci zapomenout. S tátou odešel nejen kus mýho dětství, mého bytí, ale především mé současnosti. Jen on mě vždyck vyslechl do posledního zbytku myšlenky, nepřerušoval a poradil, potěšil, byl pyšnej a já byla pyšná. Pýcha vzájemná, že k sobě patříme! A teď…to nemám. A už nikdy mít nebudu.
Vzpomínky mi nestačí a nejsou útěchou, spouští jen další návaly slz, které se slívají... dovnitř. Vždycky když jsem, někdy předtím, plakala, přišla úleva. Teď ne. Chtěla bych věřit, že už ho aspoň nic nebolí, že je tam, kde se nesmí kouřit, ale kde mu ten zákaz nebude vadit, protože je tam tak dobře, že nepotřebujete berličku, aby se člověk mohl uklidnit se, zapomenout…
Chtěla bych věřit na ráj, který se rozprostře po otevření nebeské brány. Chtěla bych věřit, že to všechno existuje. Ale nevěřím. Já chci všechny lidičky co miluju, mít sobecky tady u sebe, na zemi. Tolik se bojím smrti...ne kvůli sobě, ale kvůli všem těm lidičkám. Teď, když mi zubatá ukázala, že všichni jsme tu jen na chvíli, bojím se o to víc. Jsem šťastná za to co mám, za život kterej žiju a nechci zkoušet jiné kraje.
Pokouším se spát, v bláhové naději, že táta přijde a řekne jaké to tam je, že mi dá echo..možná až se tam víc zabydlí, a dá do pořádku první dojmy….:-)
Chtěla bych věřit na ráj, ale nevěřím. Ten bychom si měli sami vytvořit tady na zemi. Cítím se tak strašně sama. V mým životě, ač mám velkou rodinu a spoustu přátel, je hodně málo těch, které bych pustila tak blízko k duši.. jako tátu..Proto je ta rána, po jeho odchodu tak velká, a proto tak bolí, a proto se nikdy pořádně nezahojí.
P.S.: tati, letí ti pusa ode mně i od Sašenky, a od Láďi tradiční, pořádné chlapské poplácání.
