Ta naše povaha česká

ta je tak těžká, tak těžká...

Nechtěla jsem se ptát už v názvu článku. Název není ani holým konstatováním - pokud bych uvažovala tím směrem, neměl by článek smysl. Nemělo by smysl o tom diskutovat. Dokud je naděje - na rezignaci je čas. A naděje je vždycky.  V české povaze je hluboce zakořeněné, že je to všechno stejně...beznadějný.

Ta beznaděj, smíření se se situací a mávnutí nad každou novou událostí, je v našich končinách typickým znakem. Jsme ochotni zvonit klíčema, ale přitom si stačíme všimnoutm kdo všechno okolo nás zvoní a činí li tak s patřičnou vehemencí. Ne snad víc než my?

Žila jsem 14 let v zahraničí a nedávno jsem se vrátila domů...do Čech. Natrvalo. Čtrnáct let je pořádný kus života, tak není divu, že jsem v zemi, kde jsem strávila ty krásný roky nechala i kus svého srdce. Ale v jeho jádru jsem vždy zůstala Češkou, bránící tvrdě svůj národ. Není vůbec těžké být hrdou Češkou a žít  přitom v cizí zemi. Nesmírně těžké je být hrdou Češkou a žít v Čechách. Vím, že by mi mnozí teď rádi vmetli do tváře: "tak si jdi tam, odkud si přišla!" Ale já nechci, protože tady jsem doma a nemíním se smířit s atmosférou, která tady vládne.

Přála bych si pro Čechy atmosféru mistrovství světa v hokeji v roce 1996...tu pýchu na naše kluky, na českou vlajku, která kromě červené, modré a bílé měla zlatý lesk a národ v očích slzy pomíchané s pýchou - jen se podívejte jakej my Češi umíme hokej. Ale lesk vítězství se rozpustil v každodenní všednosti a český hokej vydechl naposledy s Ivanem Hlinkou.

Český fotbal o nějakém nacionalismu už vůbec není. Nevíme jestli brečet nad samotnou hrou nebo nad hráči, kterým bije srdce pro jejich zazobané zahraniční kluby. Už chybí ta chuť hrát za národní tým, a když se cokoliv dělá z povinnosti, na výsledku je to znát.

Pivo už taky není co bývalo. A ani není čas si na něj zajít.

Nemáme být na co pyšní...politická scéna nás zas a znovu rozčílí, neustálé zdražování srazí na kolena i naše skromná přání v samé myšlence. Tak na co máme být pyšní ?Červeno-modro-bílá vlajka je kusem hadru, její třepotání ve větru v srdci necítíme. Chceme se mít líp, jako ti venku...

Zrovna včera jsem se rozčílila nad článkem jednoho blogera, který zneužil jméno pana Kaplického, aby mohl poplivat české zdravotnictví. Zažila jsem zdravotní...nevím jestli bych to směla nazvat péčí...protože takhle si ji nepředstavuju...za hranicemi naší vlasti, takže můžu srovnávat.

Ve zdravotním zařízení jiného státu  se v pohodě stane, že nemůžete na rtg,mamograf...protože už 3 měsíce nefungují a jsou tak zastaralé, že se ani neví, zda se podaří je resuscitovat vůbec. V zahraničí je normální, že ležíte na lehátku v chladné chodbě,protože na pokojích není místo, nazí - když vás přivezou z operačního sálu na dohled všech čekajících. Stejně tak je normální, že máte ukrutné bolesti a léky vám musí přinést vaši bližní, protože nemocnice je prostě nemá, žena místo vložky dostane papír do stroje a po odběru krve se vpich přelepí...izolepou

V Čechách jsem v nemocnici strávila necelé tři měsíce, kdy jsem udržovala rizikové těhotenství. Takže jsem se mohla, během skvělé péče, které se mi po celou dobu dostávalo, vypozorovat, že lidem často stačí k odsouzení celého zdravotnictví nevyhovující oběd nebo nefungující automat na kávu. Já prostě na české zdravotnictví nedám nedopustit. Ano,myslím si, že je nejlepší na světě - už proto, že jen díky českým lékařům mám krásnou a zdravou dceru. Je pravda, že lékaře moc nenavštěvuji, ale pokud jsme je já nebo moje rodina, známí potřebovali...byli tu pro nás vždy na profesionální i lidské úrovni.

Jedinou negativní zkušenost, kterou se zdravotnictvím v Čechách mám je jedna zdravotní sestřička, která si na mě vybila svůj špatný den...možná kvůli větším prsům a kratší sukni....:-))

V Čechách podle Čechů nefunguje nic...zdravotnictví, školství, Dráhy

Víte, po čtrnácti letech se naše země neuvěřitelně změnila - vyrostla a rozkvetla, otevřela se, získala potřebné sebevědomí...není možné nevšimnout si té změny, ale lidi..zůstali stejní jako před 14 lety... s napřaženou rukou a s tou stejnou otázkou "Co máme dělat?" Socialismus nás tak poznamenal, že si neumíme vybrat, rozhodovat, stát si poté za svým výběrem a věřit, že je to ten nejlepší. Jsme zvyklí, že se o nás někdo postará.

Nechceme ve své blízkost Romy, homosexuály ani Vietnamce, protože jim nerozumíme, jsou jiní a my nerozumíme ani sobě...nikdo nás to neučil. Socialistická výchova se nezabývala pocity, názory - byli nám přiděleny jako ukazatele kudy jít a jak se chovat. Teď jsme bezradní a kopeme kolem sebe, protože nevíme co máme dělat...s tím životem kolem nás.

Žít. Co jiného. Ale víc se koukat kolem sebe. Naslouchat druhým lidem i sobě. A když budeme bezradní...zlaté české srdce nám vždycky napoví...jak dál.