Střídavé zatmění duše

Herec Miloš Kopecký o ní prohlásil, že přináší více utrpení než rakovina. Člověk, kterého lapí do svých maniodepresivních pařátů, není schopen prožívat radost. A ta k pomíjivému životu neodmyslitelně patří. Skutečně? Kdy naposledy jste radost slyšeli, viděli, pocítili? I velmi mladí lidé jsou ochotni svůj momentální stav bez ukazatelů jak a kudy dál, a bez zbytečně obšírného rozmýšlení, označit jako hlubokou depresi.

„Mám depku,“ řekne s ledovým klidem školou povinný klučina na dětském hřišti. Patou hloubí rýhu v pískovém doskočišti. „Tak řekni o Nintendo tátovi, musí ti ho koupit za to, že teď s vámi nebydlí,“ snaží se o terapeutickou pomoc kamarád.

Deprese se stala stigmatem dnešní doby. Pod její diagnózu se schová nedostatek finančních prostředků, nespokojenost ve vztazích, zdravotní problémy i docela běžná každodenní šeď, která trvá už nějak moc dlouho…

Sice nám mediální prostředky sející moudro tvrdí, že sami jsme svého osudu strůjci, ale to je samozřejmě nebetyčná a navýsost škodolibá lež. Můžeme vstávat do rozbřesku, vyšvihnout padesát kliků jen tak pro dobrý pocit, zavařit počítač zas dalším přesčasem, a rozbolavělou hlavu si pak nechat ovívat chladem z boxu s kuřaty ve slevě. Můžeme a musíme ještě sto dalších věcí, protože se přece nenecháme nějakou tou čtyřiadvacetihodinovkou ovlivnit. „Můžete všechno, stačí jen chtít,“ řeknou nám ti, jež jsme si zvolili, aby nás dovedli k těm světlejším zítřkům. Koukáme, jak se jejich soukromé tryskáče jeden za druhým vzdalují vstříc exotickým popozítřkům a tak nějak ztrácíme chuť jim zamávat a popřát hezkou dovolenou.  

A pak si řekneme, že vlastně my ty exotické dálky vůbec nepotřebujeme a u jihočeského rybníka je taky hezky. I když zas ne o tolik levněji. Pocity vzteku střídají hladivá smíření, kdy si na terásce malebné hospůdky, dopřáváme se svou drahou polovičkou dobře vychlazené, ničím neošizené pivko: „Stejně je ten život krásnej, viď?“ A když do toho romantického obrazu doskáče zajíc nebo bázlivě ukáže svůj něžný kukuč srnka, zákonitě i ten náš, pod tíhou právě prožité romantiky, zvlhne.

A po depresi, do pondělního rána, ani památky. To co my zdraví tak lehkomyslně označujeme za depresi, je ve skutečnosti neuvěřitelně zákeřná nemoc. Mnoho životů bylo touto chorobou zruinováno. „Je to nemoc komediantů,“ odtuší kolegyně, aniž by zvedla oči od bulvárního plátku. Tisk se dopodrobna zabývá další demonstrativní sebevraždou celebrity, která se léta léčí s maniodepresí. Tisk tvrdí, a čtenář soudí. A soudí tvrdě. Prý a zcela určitě je to přemíra peněz, alkoholu, drog, sexu, neschopnost vyrovnat se s konkurencí, odchodem z výsluní popularity… Pád takové celebrity je často doprovázen posměškem a mocným odplivnutím, které není omluvitelné neznalostí světa VIP. Slavní a bohatí přece nemohou mít deprese.  Z čeho taky…

Jednoznačné příznaky vzniku této nemoci nejsou známy, ovšem na její vyléčení existuje řada laických, ale zaručených receptů.  Přesvědčení, že se jedná o pomíjivý, přechodný stav, který čas od času potká každého z nás. Přesvědčení, že stačí si jen trošku víc odpočinout, změnit způsob stravování, tabuizování tématu sebevraždy, bláhové pokusy o zvednutí nálady (člověk v depresi nemůže, nedokáže chtít) může v konečné fázi spíše uškodit.

K přiznání, že bojuje s touto nemocí, se kdysi (ovšem až na sklonku svého života)odhodlal třeba herec Miloš Kopecký. Chorobou trpěl Karel Svoboda, Petr Muk nebo spisovatel Ota Pavel. O jejich boji na dlouhou trať, jsme se dozvěděli až ve chvíli, kdy odešli. Navždy. Zprostředkovaně od jejich blízkých  - čím vším procházeli nejen oni sami, ale i celé jejich rodiny.  V žádném případě bych nechtěla snižovat boj s další zákeřnou nemocí dnešní doby – s rakovinou. Nepřiznává se lehce, že máme strašný strach, jak to všechno bude. A nejen ti nejbližší, ale často i zcela neznámí lidé nám tvrdí, že to bude fajn. A to určitě pomáhá. Přiznat se však k tomu, že „jsem cvok, na hlavu a nevíte, co ode mě v okamžicích příštích můžete čekat“, vyvolává skupinovou odtaživost, zlověstnou mlčenlivost, snad i odpor…a to musí bolet. Proto většina takto nemocných lidí odchází z tohoto světa předčasně, nečekaně, odhodlaně a bez přiznání.