"Já nikdy nic nemusel a dneska musím všechno. I utírat jí zadek. Krmit ji. Mýt." Pevně sevřel rty a pohled se ztratil v prosklené verandě, kde stál invalidní vozík.
Zvedl ji z křesla, ale nedíval se na ni. Do pokoje vtrhl sladkokyselý pach výkalů. „Po těch práškách má průjmy,“ řekl na vysvětlenou. „A nikdy si na to nezvyknu,“ dodal, když ji v koupelně svlékal.
„Ještě pořád ji miluješ?“ zeptala se, když zákonitá manželka opět dřímala ve svém křesle. Čistá jen na chvilku, se zbytky polévky co nezachytil bryndák na černém vytahaném triku. Obrovská prsa se pod vlastní tíhou svalila do klína. „Nenávidím ji. Nenávidím tenhle zkurvenej život. Všechno mělo být jinak.“
Dobře víme, že náš partner, toho koho jsem si před deseti, patnácti, třiceti lety brali, se změní. I my se měníme a zrcadlo míjíme ve zvětšující se vzdálenosti. Nalháváme si, že to není tak špatné, že máme jen nějaké to kilo navíc, víc šedivých vlasů než loni. Jasně, stárneme. Ale pro pusu na dobrou noc se na druhou stranu postele ještě natáhneme. Sami si vyčistíme zuby a párátkem si z nich vyšťouráme zbytky guláše. Sami si dojdeme na záchod a nemusíme volat, že teď nadešel ten správný čas, aby někdo přišel a ten zadek nám utřel. Jak ponižující. Pro nás i pro něho.
Člověk míní, ale osud a zákeřná nemoc činí. Náš milovaný a relativně soběstačný partner – co stěžoval si jen občas na bolest zad – se během okamžiku promění ve zcela závislého člověka. Na nás. Jeden den jsme měli partnera, o kterého jsme se mohli opřít, s kým jsme si mohli notovat, jak to ti politici, prarodiče, sousedé, přehánějí…Mohli jsme se k němu stulit, pošťouchnout, nechat ho ochutnat guláš co vaříme, plácnout ji přes zadeček – co na tom, že se za těch dvacet let trošinku zaoblil? Zkrátka před jedním usnutím jsme měli partnera. A přichází kruté probuzení, kdy naše letitá opora kálí do plín. A lepší to nebude. Jen a jen horší. Připravte se na to, říkají doktoři. Ale jak se na to připravit, ptáme se my. Věrné nám zůstávají jen povinnosti. Práce, děti. Vše jako dřív, a přesto je vše jinak. A lepší už to nebude.
„Jasně, že bych se o ni (o něho) postaral (a). Slíbili jsme si přeci v dobrém i zlém,“ tvrdíme dnes, ale co když dojde na lámání chleba. Když nemoc sebere našemu partnerovi veškerou sílu, krásu, důstojnost, chuť žít. Ptá se někdo, kde máme brát sílu a mýt od výkalů zkroucené tělo, znovu a znovu dodávat stravu ke rtům, které jsme líbali, soukat ruce, které nás hladili, do rukávů. Zapínat knoflíky a přitom polykat slzy a ptát se proč já, a kdy to skončí?
Ptali jste se někdy sami sebe, co byste v takové situaci udělali? Zůstali, žehrali, plakali, nadávali, utekli?
