Přehnaná péče.

Nechci zlehčovat zdravotní stav lidí, kteří pomoc opravdu potřebují. Ale kolik asi je takových, kteří by ještě mohli být soběstační, přesto nejsou? Šikanují okolí, vyžadují přehnanou péči, libují si ve svých nemocech, přemlouvají lékaře k předepisování léků, sanitek ...  Na druhou stranu, už to tady někdo psal, by někteří rádi žili svůj život, ale okolí jim to nedovoluje. Mladí dokážou babičce diktovat, jak má žít, co už nesmí dělat, s čím musí k lékaři ...

Těžká věc...

Nikdo z nás, kdo zatím nemusel ničím podobným projít, nemůže říct, jak se zachová, pokud ho něco podobného potká. Ať už se zachová jakkoliv, kdo bude mít právo ho soudit...? V. Kroupa

Re: Těžká věc...

Ahoj Vláďo,

máš pravdu, ale okolí si vždycky bere právo soudit a odsoudit druhé. I když dobře vědí, že by se ve stejné situaci nezachovali ani z časti lépe.

Nádhernej článek

Jen, že jsem ho zachytil až teď ale to neva, možná by to mohlo udělat hodně dobrýho, ono totiž něci jinýho jsou ty řečičky - miláčku dal bych za tebe život - když jim je ...náct, a něco jinýho tady tato situace. Ale když k tomu dojde, copak může být větší frajeřina, než dát takto postižený druhý půlce, že je vše OK, a že umývat jí zádek je pořád  lepší, než kvůli ní zemřít /jak se slibovalo v těch -nácti/? A dělat jakoby se nechumelilo? Vždyť je to pořád naše milovaná polovička, takže pak je to mnohem snadnější, než to mají třeba sestřičky v nemocnici, který to taky dělají a přitom by nám mohly klidně markovat místo toho šunty na kase v marketu. Ale ony ne, a utírají pacošům zadky jakoby nic. Takže kdo tady v tomto zklame, zkalme především sám sebe. a přitom by se mohl úžasně povznést,  stejně je to vše jenom biologie

Re: Nádhernej článek

Moc děkuju, Honzo. Já byla často překvapená, že ty pečovatelky, které dělají ty nejtěžší práce, zvedají bezmocné staré lidi, krmí je, myjou, oblíkají, nechají si nadávat (protože nebudeme si lhát nejsou to vždy milí starouškové - umí být hoooodně nepříjemní) jsou mladý, krásný, křehký holky...a hele - představ si, ony se u toho usmívají! Dokážeš to pochopit? Já se jim hluboce skláním. Když pojedu na LDN na šetření, tak v pachu přicházející smrti  s pachem moči, potu strávím hodinku...a ony celé dny. Kdepak biologie, ale čistá psychologie. Na tu by ani slavný Kvintána nestačil.

Dost často o tomhle přemýšlím.

I proto, že mí rodiče jsou už staří a myslím, že bych se o ně dokázala postarat i na úkor sebe sama.Ale zároveň vím, že oni by to tak nechtěli.Nechtěli by, abych kvůli nim v podstatě "zrušila" svůj život a věnovala ho pouze jim. A ani já nechci, aby, pokud by to nastalo, mé děti přestaly budovat své životy,naděje. U nás vloni otevřeli krásný hospic,vybudovaný nejen z darů sponzorů, ale i lidí z města, snad každý přispěl podle svých možností,jsou v něm odborníci, kteří jsou laskaví a citliví k lidem, kteří k nim přicházejí. Nebála bych se tam jít.A zároveň se nebojím, že by na mně mé děti zapomněly a nechaly mně svému osudu.

Tak mluvím dnes, nevím, co bude za dvacet, třicet let.Ale láskou svých dětí jsem si jista, tak jako mí rodiče si mohou být jisti mou.

V.)

Re: Dost často o tomhle přemýšlím.

Moc děkuju, Wando. Já si s lidmi co jsou v Domovech důchodců, v domech s peč.službou hodně povídám...a všichni by ten luxus a péči co tam mají, vyměnili za ten svůj dvorek a pohled z kuchyně do zahrady. Chtěli by zůstat a umřít doma. I když si s sebou mohli vzít nábytek, fotografie, oblečení jsou jako byli doma..přesto jako kdyby do toho prostřední nepatřili. Máte pravdu, nejsou všichni takoví. Jeden dědeček - bylo mu skoro 80 - si liboval jak v Diakonii má tolik babiček na poplácání a doma měl jen jednu hubatou - povídal - okoukanou. Mám moc ráda starý lidi - jsou jako děti. Upřímní, a už nikam nespěchají a umí naslouchat a krásně vyprávět....

Nu, Hani,

tentokrát je to hodně hustý. O věcech, o kterých lidé raději nechtějí nic vědět. Každý si říká ... ne, ne, mě to nemůže potkat. Jakoby říkali "já nikdy nezestárnu". Navíc, naše doba je hodně o sobectví .. čím lépe se lidé mají, tím méně se chtějí obětovat. Rodiče raději strčí do LDN a pak se budou divit, až jim děti oplatí stejným. Na druhé straně, dnešní doba, dnešní rytmus, to, že jsme otroci peněz, často jiné řešení neumožňuje nebo aspoň hodně ztěžuje. A bude to asi jen horší. Na vině jednak systém, jednak rozmazlenost a sobectví. S jakou oporou dnes může člověk počítat, když si nemůže být jistý ani tím, že u něj partner zůstane aspoň těch dvacet let, natož pak, že by se náhle musel dokonce starat. Jj, dnes velmi smutný.

Re: Nu, Hani,

Díky, Viky. Já si přesto troufám tvrdit, že smutný to není. Je to reálný. Vždycky platilo, nebo to všude psali, že jaké si to uděláme, takové to budeme mít. Ale na hodně věcí v životě nemáme vliv. Osud změnit nemůžeme. Jako nemůžeme k sobě připoutat někoho, kdo o to nestojí. Pokud ho k tomu přimějeme, nemůže nás to nikdy těšit. Je to už jen vedle sebe a ne spolu. A to je na jeden jedinej život, který k dispozici máme, hrozně málo...

Dekuju

Ty se,Hani ,vzdycky velmi jemne dotknes nejake hodne citlive struny v nas...a nutis premyslet i o jinych, nez provozne-rodinnych vecech, za to moc diky...ted mazu asi popaty muj prispevek, neni v nem nic novyho, co by nenapsali ctenari pode mnou. Ted budu zase laskava, mila a vlidna, aby nahodou - kdyby se mi neco podobneho prihodilo a postizena byla ja - muj muz mohl rict: "Ted je z ni silena nesnesitelna baba, ale co nadelam, ale predtim, to byla laskava, mila a vlidna..." /at ma aspon mile a vlidne vzpominky,ne?/...chtela jsem jen na moment odlehcit tohle velmi zavazne tema a obdivovat ty, kteri vydrzeli a vydrzi.....Dekuju, Hani. Marta

Re: Dekuju

Vítek dobře ví, že má nejlepší ženskou na světě. Já miluju to jak umíš pohladit a rozesmát, utěšit a povzbudit. Máš v sobě obrovskou sílu a dáváš ji nejen těm, kteří si o ni řeknou, ale i těm, u kterých tušíš, že by ji mohli potřebovat. Jen se někdy ptám, kde ji čerpáš sama...děti, Vítek, nebo je to dar?

Díky, Marti

Díky za to zastavení času a přemýšlení

Hani, když mi umřel táta, každej mi říkal, že je to dobře, protože už ho nic nebolí a konečně našel klid. Kdyby totiž žil dál, byl by ochrnutý. Tenkrát jsem ale sobecky chtěla, aby tu byl se mnou, třeba nepohyblivej, ale se mnou. Stejně jako mi před třemi lety řekli, že můj Kubík umře. I tenkrát jsem si, zní to šíleně ,jako máma sobecky přála, ať je jakkoli postiženej, ale ať proboha je. Je! 

Na druhou stranu jsem v práci od pacientů, které osud znehybnil, slýchávala, že přece nemůžou být tak sobečtí a chtít po své rodině, aby se pro ně obětovala. A to je možná ten kámen. Každý to vidí ze svého pohledu a je potřeba si o tom promluvit.

Když někdo nemá tu sílu starat se, nemůžeme ho soudit. Když někdo nemá tu sílu starání přijmout a třeba i bojovat, rovněž.

Jen ty lidské hyeny, co jim jde jen o "finanční dobro", bych smetla z povrchu země.

Díky

Re: Díky za to zastavení času a přemýšlení

Kdepak, já děkuji Tobě. Sílu na to, abych Ti odpověděla, jsem sbírala celé odpoledne. Když jsem četla Tvůj příspěvek, tak jsem brečela, protože Ti tak rozumím. Je to 14 měsíců co mi umřel táta. Nikdo mi neřekl, jak to bude bolet, vlastně bolí pořád. Všichni tvrdili, že je mu teď líp. Ale mně nebylo. Přes všechny chyby které měl, nejlepší chlap mého života. Když mu amputovali nohu, a ocitl s na vozíku  - byl to on kdo těšil mě. Já prostě neměla sílu. Řekl mi, že smrti se nebojí, jen pomalého a bolestivého umírání. Drželo mě, že tohle přání se mu splnilo. Zemřel náhle a doma. Od tý doby říkám  všechny hezký věci hned. Bojím se, že díky osudu už tu šanci třeba mít nebudu.  

.

Re: .

Díky, Bobo

Pečovatelé

z rodiny mají obrovskou nevýhodu v citové zainteresovanosti. Z jejich blízkých je takzvaná troska. Poměřují s dneškem minulost a děsí se všeho, co přijde. Zároveň je ta citová angažovanost výhrou těch postižených. Dává jim šanci. Ono se totiž lěccos po náhlých příhodách může zlepšit, ale jde to po kousku a trvá i půl roku.

Bohužel jde hlavně o psychiku, nejdřív si organizmus spravuje fyzično. Lidé jsou "uzamčeni" uvnitř sebe a uvědomují si i pomalejší myšlení. Jseou zmatení. To snad bolí příbuzné nejvíc. Nevšimnou si detailů, které napovídají šanci na zlepšení - nebo se bojí uvěřit. Chybou rodiny je také uvhnutí péče na jediného člověka. Toho to zničí. Je dobré využít pečovatelské služby, případně odlehčovacího pobytu. Ten se jistě dá dohodnout i v domově pro seniory nebo LDN. 14 dní mimo domov a návrat mohou být také motivující -. a počovatel stihne lázně nebo marodění. Navíc pohled profíků může napovědět směr další pomoci. V domově se navíc člověk dostane mezi lidi...

Re: Pečovatelé

Také si myslím, že pečovatel musí dbát hlavně o svoje zdraví. Musí zabránit tomu, aby z něho byla neurotická oběť, takového pečovatele nerváka nemocný nepotřebuje. Při dlouhodobé péči bez odpočinku se to může stát, proto je třeba domluvit se s příbuznými, se známými ...

Tak tohle je jedna z mála zásadních věcí,

které vyčítám moderní společnosti. Tu neskutečnou vykořeněnost a odtažitost, které končí domovy pro seniory, hospicy apod. Dlouhodobě nemocné a přestárlé předáváme s ulehčením  institucím, aby se o ně postarali za nás. Dnešní děti sledují v TV potoky krve, hrají svoje střílečky, ale nemocného dědečka před nimi schováváme, aby se "na TO nemuseli dívat". Velmi často jim nedáme ani možnost se s ním osobně rozloučit, po té, co skoná, jen aby nedošly k jakési pofidérní citové "úhoně". Pocházím z velké rodiny a u nás se vždy, s výjímkou nečekaných tragédií, umíralo doma. Nemoci i smrt patří k životu a jedině osobními mezigeneračními příklady si připravujeme svůj vlastní osud a základy chování našich blízkých na dobu, kdy sami budeme odkázáni na jejich péči a pomoc. Vypořádání se s tíhou odpovědnosti za blízkého člověka odkázaného na naši péči je věcí druhou a je to zcela individuální. Já to řeším vytěsněním současné situace na okraj vědomí a překrytím hezkými vzpomínkami na dobu "před".....

Re: Tak tohle je jedna z mála zásadních věcí,

Snad to není až tak zlé. V rodinách to bývá různé. Těžko můžeme chtít například po středoškolském učiteli, aby zanechal povolání a šel "jen" pečovat o své nemohoucí rodiče. Naopak pro nezaměstnaného nebo například dělníka, kterého už práce u pásu nebaví, by to bylo řešení. V každém případě ale musí ten učitel zajistit rodičům DOBROU  domácí péči z cizích zdrojů, třeba v kombinaci s vlastní péčí o víkendech. Popřípadě dobrý ústav či hospic.

Postarat se o nemohoucí příbuzné chápu jako povinnost, tak jako je povinnost postarat se o malé děti. Ale neustálá péče osobní není vždy možná.