Zákony v naší zemi vymýšlejí lidé, kteří realitu míjejí o sto světelných let. Vláda počiny těchto umanutých šílenců chladnokrevně schvaluje a malý český člověk si může vzít… neurol.
Na konci každého pracovního dne, většinou očekáváme odpočinek. Od nového týdne máme skromné přání, že nebude hektický tak, jak nás válcoval ten předcházející. Pochopitelně na nový rok jsou kladeny požadavky vyšší, náročnější. Zkušenosti velí, že klást se nemá. Ani nároky, natož odpor. Co nás čeká, to nás stejně nemine.
A co nás to tedy čeká - v rámci sociální reformy - v novém roce? Nekonečné fronty na chodbách nevzhledných úřadů. Zoufalé úřednictvo, které ví jen to, že musí mít odpovídající vzdělání a empatii, a které nebude s to dát uspokojivou odpověď na většinu proč.
Žádnému sociálnímu pracovníkovi by nemělo být vštěpováno, že podstatou sociální práce je kontakt s klientem. Pokud je člověkem na svém místě, sám to dobře ví, a ze současné situace mu určitě není do Lutzůvova skoku. Reforma s sebou přinese nové formuláře pro sociální dávky, nové programy, ve kterých se budou dávky zpracovávat. Nové karty, průkazy a další zbytečné investice, které zaplatíme z vlastní kapsy, a které vznikly jen proto, aby – z přátelských relationship „dohoď mi to, kámo“ – pomohly určitým jedincům k nemalému zisku. To vše samozřejmě v zájmu společnosti.
Z důvodu delimitace dávkových agend na Úřad práce, úředníci – místo toho, aby se věnovali svým klientům – sepisují archivační seznamy, odevzdávají razítka, klíčky od vozu, který je dopravil za klientem až do té nejzapadlejší vísky. Ví jen to, že od nového roku bude vše jinak. Starostové a tajemníci si mnou ruce a doufají, že s odchodem pracovníků, kteří vlastně nic hmatatelného nevykazovali, zmizí z chodeb i jejich nežádoucí, věčně si stěžující klienti. Města a obce si tak navenek zachovají křišťálově čistý obraz.
Momentální stav dentro sociálního systému skutečně nemá daleko od ústavu pro choromyslné. Okresní správy sociálního zabezpečení opouštějí posudkoví lékaři, kteří jsou dlouhodobě přetěžováni a jejich náročná práce neuznávána, aniž by za ně existovala adekvátní náhrada. Má smysl dělat nějaké závěry, chybí li nám logika celé věci? Reforma nemilosrdně podtrhne nohy mladým rodinám, postiženým lidem a nahraje vyžírkám a věčně nepřizpůsobivým, kteří vlastní vskutku elastickou schopnost existovat a užívat si plnými doušky v každém režimu.
Z vysokoškolsky vzdělaných sociálních pracovníků se stanou úředníci, kterým z věčného sezení na úřadech akorát narostou zadky. Smyslem reformy je zřejmě preventivně tak otrávit potencionálního klienta, aby se neusuzoval o nějaké sociální dávky vůbec žádat.
Stav života v Čechách, Slezsku (a na Moravě též), je neútěšný. Po celoživotním pracovním zápřahu je víc než ponižující přiznat, že nemám ani na to, abych zaplatil nájem. A následně se dozvědět, že na pomoc od státu stejně nemám nárok, protože můj příjem je příliš vysoký. Jsme malou zemí pro velká překvapení. Naši milionáři jsou nenápadní a budí naději, že se jím může stát každý z nás. U nás se v miliónech netopí počítačoví machři, ale výpravčí nebo docela obyčejné blondýny, které se nebojí nosit milióny v docela obyčejné igelitce.
I nadcházející vánoční svátky mají pro mnohé hořkou příchuť. Místo aby pohladily a zklidnily, už tak stresem dnešní doby zkoušenou duši, jsou jen dalším obrovským finančním zatížením. Lednem startující reforma se zdá tak vzdálenou. A naše novoroční přání se často svedou na jediné – ať i v tom roce zvládneme stát na vlastních nohou.
Je mi smutno z toho, že jsme přestali druhých i sebe sama se ptát a zajímat se: „ jak se máš?“ Součástí naší každovšednosti se stal diazepam či neurol. Malý bílý prášek má tu moc, že nevnímáme, že nám je úplně všechno jedno.
A to není dobře.
