O slonech se tvrdí, že dokážou i po letech poznat člověka, který jim ublížil. Jsou schopni se mstít a třeba ho i zabít. I ženy mají dobrou paměť.
Na chyby a omyly svých protějšků zvláště. Dokážou si zapamatovat i nejmenší prohřešek. Hádka před lety tak vyplave znovu do nejmenších detailů. Dozvíte se, kde jste tenkrát stáli, co jste měli na sobě a jak jste se tvářili. Dost možná podobně jako dnes.
Zeptáte-li se ženy na minulost, spustí lavinu výčitek. Ženy si prý pamatují jen slabosti a křivdy. A tady předčí i toho slona. Na chování v lavinách neexistují žádná pravidla. Každá rada je drahá a pomalá. Muž rezignovaně odejde do hospody, žena pak ke své nejlepší kamarádce.
Nejlepší kamarádka znamená v ženské terminologii něco zcela jiného než nejlepší kamarád v terminologii mužské.
Zatímco muž je na své přátele méně vybíravý, má radost, že se mu ozval kámoš z vojny, pivko popije s kolegou z práce a přes plot povykládá se sousedem.
To ženské přátelství je – jak dobře tušíte, daleko složitější, výlučnější. Opírá se o potřebu souznění důvěry a sdílení i těch nejintimnějších pocitů. Nejlepší kamarádky spolu dokážou trávit dlouhé hodiny na telefonu nebo u jedné kávy. Nejlepší kamarádky jsou schopny si volat a scházet se každý den a pořád si mají co říct. Muži mají strach, že si většinu času povídají o nich. Obávají se oprávněně, že ženy rozebírají jejich postupy při opravě odpadu v kuchyni a včerejší nepovedený výstup v ložnici? Ano. Ženské přátelství je, v podstatě, fenomén, kterému muži nejsou s to zcela porozumět. Fenomén, který jim nahání hrůzu. Chytrý a zkušený muž ví, že nikdy, opravdu nikdy, nesmí říct o nejlepší kamarádce své partnerky, že je to „děsně blbá slepice“, protože neví, jestli ji někdy nebude potřebovat.
Odlišnost dvou světů - ženského a mužského lze pěkně dokladovat na situacích, když si jdou sednout.
První si jdou sednout holky. Parta z práce. Muž přechází jak zuřivý tygr po místnosti. Koukne na mobil, tam žádná zpráva, protože zkušené kolegyňky té své mladé, ještě nezkušené, poradily…jen ať ho napíná a v žádném případě mu nepíše, jak ji to tam bez něho vůbec nebaví. Když zarachotí v zámku klíč, a do dveří škytne jeho milovaná, nesnaží se skrýt pod novinami v křesle, ale běží jí natěšeně vstříc: „Byli tam taky chlapi?“ Stulí se do jeho náruče: „ Dyť já mám před očima jenom tebe.“ To je samozřejmě varianta "tři měsíce po svatbě", poté nastupuje ležerní křeslo: "Tak jaký to tam bylo?"
A teď tedy muž. A protože muži mají rádi pravidelnost, jde si po práci sednout do hospody. Na jedno. Až na pátek: „Nevím, kdy se vrátím. Nečekej na mě.“ Mávne do dveří a nechá svou stříbrnou svatbu sledovat Rodinná pouta. „To víš, ještě budu čekat na ty pachy, co mi sem k ránu přitáhneš,“ pousměje se pod vousek žena. Na, do tmy ponořené schody, přichystá plastové zásobníky od vajíček. Pokaždé v jiném pořadí. Když se pak nad ránem tmou rozezní plastový řapo-tanec, v ložnici se jen rozsvítí lampička. A ráno se dozví, že nemá, opravdu nemá smysl diskutovat o příchodu z pohostinného zařízení ve 3.54 hod. Protože na to existují pevné důkazy.
Ženy často nestíhají zjistit, kým vlastně jsou, co chtějí – vždy mají potřeby někoho dalšího – dítěte, partnera, stárnoucího rodiče přednost. Ženy tak skáčou z jednoho kotce (rodič) do druhého (manželství a rodičovství), a přitom úprku prostě nemají šanci a čas se najít. A chtějí to s muži probrat. Popovídat si o tom jak se cítí, co je trápí. A tady narazí citová kosa na kámen mužské identity. Citová komunikace je nočním strašákem mužů, větším než dlouhověkost tchýně. Muži mají problém vyjadřovat své pocity, nemají pochopení pro potřebu blízkosti a úzkost z odloučení jako ženy. City vyjádřené slovy muže ohrožují. Ženy jsou z pocitů a citů utkané. I ty, které to popírají. Bez nich chřadnou. Proto mají nejlepší kamarádky. City dvou blízkých kamarádek mohou být stejně silné jako city, které ženy chovají ke svým partnerům.
Mužský svět redukuje logika a nutně potřebuje k vyvážení trochu ženské nevypočitatelnosti a tajemství. Mužská agresivita potřebuje ztlumit ženskou něhou. Feministky se krutě pletou, když tvrdí, že něha je přežitek a muž je vlastně soupeř, kterého je třeba deklasovat. „Muže je potřeba si hýčkat, protože bez nich by na světě bylo méně přátelství, žádná poezie a žádná sranda.“
Já vím, teď si říkáte, co má sloní pamět společného s přátelstvím a vztahy? Hodně. Sloní paměť – neboli schopnost pamatovat si jakoukoliv křivdu i s nejmenšími detaily je nejen lásce, ale i přátelství jen na škodu. Necháme-li v propadlišti zapomnění zásobníky na vajíčka, pozdní příchody, pár nepřinesených výročních kytek, zbude nám tam místo na mnohem příjemnější zážitky a detaily. A o tom to celé je. Nebrat se tak vážně. Ženy jsou vždy krok před muži. Aniž by se ženy měly tvářit vítězně a muži bouřit.
Muž tedy objevil přátelství a vynalezl lásku. Žena objevila lásku a vynalezla manželství. Muž objevil obchodování a vynalezl peníze. A žena objevila peníze. Ale o tom až jindy.
