Nedokážu si představit, co prožívá otec chlapce, který se utopil v pražském aquaparku před jeho očima. Nedokážu si představit co prožívají rodiče, tety, babičky, učitelky, sourozenci, kteří dostali za úkol hlídat. A otočili se, sklopili zrak…jen na vteřinu. Na okamžik. A už je všechno jinak.
Když si člověk stane rodičem, už nikdy nemá klid. Ta nejistota, úzkost, zda-li je vše v pořádku, nesnižuje se úměrně tím, jak děti odrůstají. Strach je tu pořád. Strach, že je neochráníme. Sílící obava, že budeme daleko, i když stojíme vedle.
Rodičovství mění člověka. Nenávratně. Táta nebo máma - to není podstatné. Už nikdy nic není tak jako dřív. Ten malý človíček se natlačí do srdce. Buclatýma nožičkama, s neuvěřitelně maličkými prstíky, kope, kope... až ho má zabrané celé sobecky pro sebe. A ono bije jen pro něj. Svírá se úzkostí, když se rtuť teploměru šplhá k horečkám, poskakuje radostí, když naroste první zub a přebíjí svůj vlastní rytmus, když prosíme do tmy, ať se nestalo nic zlého. Stranou jdou všechny naše dosavadní touhy. Hlavně ať se vrátí domů, ať se uzdraví, ať už se přestane trápit pro tu holku potrhlou. Uděláme cokoliv.
Stát se rodičem je hrozně lehké. Být jím - neuvěřitelně těžké. Chceme, aby se naše děti měly líp. Aby neměly naše vlastnosti, povahu pražské babičky a křivé nohy jako strejda Lojza. Aby neopakovaly naše chyby. A aby nás přežily.
Lovila jsem její utíkající pohled, který se přede mnou krčil, choulil, přivíral. Věděla jsem, že podívat se do těch očí musím. Neskutečně jsem se bála. "Je mi moc líto, že Anička umřela," řekla jsem, když se naše pohledy konečně střetly. Projela mnou jen setina bolesti, kterou jsem v těch černých očích zahlédla. A přesto to bolelo neskutečně. Uběhlo jen pár měsíců od doby, kdy se Anička mamince, která se zapovídala s druhou maminkou vytrhla a utíkala zachránit koťátko utíkající přes silnici. Týden poté co na narozeninovém dortu sfoukla čtyři svíčky. Tatínek nemohl pochopit, že nedokázala uhlídat jejich dítě. Odešel. Zůstala se svou bolestí úplně sama. Výčitky jako bumerang se vracejí - vteřina pozornosti a všechno mohlo být jinak.
Většina rodičů se mnou bude souhlasit, že většina úrazů a neštěstí se dětem, kterým přirovnání "jak z hadích ocásků" sedí jak ulité, se stává ve chvíli, kdy dáváme pozor, kdy je máme na očích. Padají ze židle, která se dotýká té naší. Dusí se jídlem, které jsme jim pečlivě rozkrájeli na malé kousky, nakloní se z okna, které jsme pootevřeli, abychom vyvětrali. Jsme přece doma, nemůže se nic stát. Strhnou na sebe ubrus s horkou kávu a otočili jsme se jen pro cukr, ochutnají Domestos, který jsme zapomněli po úklidu na okraji vany.
Jako dítě jsem si strčila korálek do ucha. Proč - to nevím. Zřejmě měl být ozdobou. Skončili jsme na ušním, kde mi ho pan doktor vyndal a bratr, který byl o tři roky mladší (a nikde nemohl chybět) ho dostal na památku. Možná jako připomínku toho, jak hloupé věci ty holky vyvádějí. Jen jsme se otočili ve dveřích a už jsme se vraceli od ordinace. Hádáte správně, tentokrát měl korálek v uchu brácha. Moje maminka jen bezmocně zvedla ruce do vzduchu: "Já je neuhlídala." Pan doktor se usmál: "To se, mladá paní, ani nedá! To jsou děti." Korálek si raději nechal v ordinaci, protože mu maminka sdělila, že doma máme ještě jednoho brášku.
To je úsměvná příhoda. Takových zažíváme se svými dětmi dnes a denně nepočítaně. Ale co když houkající maják uhání s naším dítětem k nemocnici a jeho život visí na vlásku. Siréna řeže do našeho svědomí. Lékařka se přísně zeptá: "Vy jste matka?" Co odpovědět. Chrlíme ze sebe jak vždycky, opravdu vždycky dáváme pozor, a jak jsme teď unavení, tak na chvilku, opravdu jen na chvilku...Neposlouchá nás. Dýchací přístroj zakrývá celou hlavičku našeho dítěte. Pro Boha, ať je v pořádku! Slzy tečou do pusy. Proč jedeme, sakra, tak pomalu!
"Bude v pořádku," řekl doktor dvěma zsinalým tvářím. Rodičům, kteří na okamžik přestali dávat pozor. Rodičům, kterým jiný doktor, před několika lety na porodním sále, řekl: "Blahopřeji", a neřekl, jak to bude těžké. Rodičovství je dřina na plný úvazek. S okamžiky, kdy si říkáme: stojí to za to!" Když na nás - z podpeřiny - vykoukne pár korálků a zakřičí: BAF! Když místní stadion křičí - gól - a všichni ví, že ho dal ten náš kluk, když spí a usmívá se, když nám skočí do klína a dá pusu, a když je tak velký(velká), že nám ji dá tajně. Ale dá.
Jsem matka ostříž, něco jako Kevin Costner, když s dcerou vtrhnu do neznámého prostoru, odhadnu tušená nebezpečí, která v mžiku zneškodním..."Mami, já jsem si na tom tancování našla kluka." "A kdy, prosím Tě?" nestačím se divit, jak mi to mohlo uniknout. "Když si nedávala pozor," usmála se.
Jsou věci a situace, které jsou dané osudem. Není v lidských možnostech mít pozornost našponovanou permanentně na nejvýše možném výstražném bodě. Nemůžeme našim dětem sebrat křídla. Ale musíme zavřít okno, uklidit Domestos, pevně stisknout dětskou ručičku, když se blížíme k přechodu. A pořád mít připravenou náruč, v které se mohou schoulit ať je jim pět nebo dvacet.
Ale jak se zbavit toho věčného strachu, že něco udělám špatně, že se něco stane, ptá se většina novopečených maminek. Je to normální? Ptají se nás, kteří už máme kousek rodičovské trasy za sebou. A my? My se ptáme těch, jejichž děti dávno opustily rodné hnízdo. A oni se usmívají, protože vědí, že je to normální, že dobrý rodič bude ten strach mít pořád.
