...

... hezky napsaný

Re: ...

Děkuji.

Karma autorce za článek

"Ta nejistota, úzkost, zda-li je vše v pořádku, nesnižuje se úměrně tím, jak děti odrůstají. Strach je tu pořád."...přesně tak, je tu navždy. Jen se s ním musí rodič sžít a nebýt neustále paranoidní - tohle si kladu na srdce neustále, když moje děti putují světem. Ano, máme Twittery,FB, skype a webkamery na noteboocích, ale i přes tuto techniku je stejně neochráníme, ani nepohladíme a neobejmeme. Učebnice na rodičovství neexistuje. Javorková

Re: Karma autorce za článek

Krásný a pravdivý příspěvek - moc děkuji.

Hezký večer

H.

díky

Díky paní Hanko - za krásný článek a díky i všem ostatním za spoustu nádherných myšlenek! 

Děti - obrovské téma. Smysl a naplnění našeho života. Srdce naplněná láskou a oči něhou. Nekonečná snaha předat jim to nejlepší z nás. Trýznivé obavy, že výchova je nad naše schopnosti a že to vůbec neumíme, že nás to nikdo nenaučil... Radost a pocit štěstí z jejich i těch nejmalilinkatějších úspěchů. Neustávající strach o ně - ať je jim 5 měsíců nebo třicet let... Prostě strach nafurt.

A pak přijdou vnoučátka... A je to tady znova a umocněnější...

O všem jste tady už mluvili. Skvělý článek, neuvěřitelná diskuze. Znova - díky Vám všem!

Re: díky

Díky i Vám :))

Nemůžeme našim dětem sebrat křídla

...ale já, matka starostlivá, jim je permanentně ustřihávám, zatímco manžel je staví na kraj světa, aby letěly...Děkuju moc, Hani, za moudré a pravdivé povídání a posílám jednu velkou okřídlenou karmu. Marta

Re: Nemůžeme našim dětem sebrat křídla

Chtěla bych Tě za mámu, ale nevím, jestli Vítka za tátu , ale vážně...já ty křídla načechrávám a opečovávám a manžel je schovává do skříně, aby malá chodila po svých, stačí když máma je bláznivá a křídla nesundavá ani když spí. Tak Ti nevím, nějak tuším, že i on má trošku pravdu. Pár kroků popoběhnout a pak se nad něčím nechat nadnést? Není to nejlepší řešení, od každého trošku, co myslíš?

Tak trochu pohled z druhé strany

Já a moji sourozenci jsme byli, jak se dnes hezky říká, hyperaktivní, což je slabé slovo, pro někoho, kdo nemá žádné zábrany a minimální pud sebezáchovy a ráno vstává v šest a před desátou ho do postele nedostanou ani výhružky ani tresty. Dodnes se divím, že jsme přežili a hluboce se klaním rodičům za lásku, trpělivost a péči, kterými nás celé dětství zahrnovali. Ještě v postpubertálním věku jsme vyznávali všemožné adrenalinové sporty a aktivity. Uklidnili nás až naše vlastní děti, protože najednou jsme to byli my, kdo začal pociťovat tíhu odpovědnosti za jiný život než vlastní. Můj otec občas říká, že jestli je Pánbůh spravedlivý, máme se na co těšit...............

Re: Tak trochu pohled z druhé strany

Mám moc ráda Vaše příspěvky - jste originální a zachoval jste si duši kluka, proto i ten smělý pohled z druhé strany. Kdybychom se občas všichni dokázali vysoukat z dospělácké formy a podívat se na problémy z koruny stromu, zjistili bychom, že ten život není vůbec špatnej

Hani

to je tak strašně pravdivý!!! Mám doma tři malý "hadí ocásky" a trojnásobek strachu. A taky špatný svědomí, protože vím, jak moc jim lžu, když je beru do náručí a říkám jim, sť se nebojí, že se mnou se jim nic nemůže stát...

Re: Hani

Markétko, napsala si to krásně, srdcem mateřským. Moc děkuju.

A ještě k dětem

Mým známým se zabil (sám) dospělý syn - samotář. Mohu říci, že se z toho už nevzpamatovali a je to tolik let.... Tedy žijí dál, mají ještě další děti, chodí do práce jezdí na dovolené, ale na srdci mají balvan, a v duši stálou otázku - PROČ? Ztráta je trvalá, navždy.

Ach jo!

Re: A ještě k dětem

Říká se, že rána, která zůstane po smrti dítěte nikdy nezarůstá...

Moc pěkně vystiženo!

mým dětem se stal obvykle úraz, když jsme je měli na očích - za nejhorší považuji to, když vidíte, že se něco děje, ale nemůžete zakročit - mé děti šly jednou jako malé cvičit do sokola, já s nimi, u světel před školou jsem jim zamávala, stála jsem tam s nimi, dokud nebyla zelená, pak jedno dítě vykročilo a druhé ho strhlo zpátky a zachránilo mu život - na jejich zelenou se prořítil osmdesátkou vojenský gazík -a já byla tak metr od nich, ale skočit k nim bych už nestačila. Byl to mžik.

Musíme prostě doufat a dělat vše tak, jak nejlépe umíme.

Re: Moc pěkně vystiženo!

Tahle příhoda Vám, "Astrudino", asi zůstane nadosmrti před očima. Ludmila Odarčenková

Jo jo,

d59

dřív to bylo jednodušší - dětí bylo víc, nebylo možné ani třeba je tak hlídat, lidi byli psychicky připravenější na to, že existuje i smůla, náhoda a že je třeba normálně žít i s touhle nejistotou. Dnes si rodiče pořídí dítě nanejvýš jedno, neb je to neuvěřitelně nákladné. ne kvůli tomu dítěti, ale kvůli požadavkům veřejnosti, státu, institucí... A navíc pokaždé kdzž se něco neblahého přihodí musí být určen "vinník" - obětní beránek. O to se už postarají "média" a baby z "klokánku". A propos, jak je možné, že za první republiky nabo za císaře Pána nebylo stressováno dítě chalupníka, vida ve škole parádní botky na nohou děcka sedlákova a v jeho tašce voňavý řízeček, zatímco dnes rodiče musejí potomkům kupovat ptákoviny, aby jejich ratolesti údajně přežily mezi spolužáky - majiteli posledního modelu mobilu a značkových tenisek? Kdo jim vlastně vtlouká do hlav,  že bez těch nesmyslů jsou beznadějná béčka? Není to náhodou slavná humanistická levice, co furt žvaní jen o penězích?

Re: Jo jo,

Psychicky připravenější?? Na takovou věc nemůžeš být nikdy dost připravený. Moje babička měla devět!! dětí, o jedno z nich přišla a trápila se celý život. Sama mi na to řekla - když příjdeš o kterýkoli prst, bolí to stejně, bez ohledu na to, kolik jich ještě máš.

myslenky z knihy Koncept kontinua

Období těsně po porodu je nejpůsobivější částí mimoděložního života. To, s čím se dítě setká, je to co bude celý život považovat za normální. (tohle se děje ale už od vniků prvních neuronů v mozku dítěte – od 42 dne po početí, takže dítě vnímá všechny impulzy matky a každý její projev považuje za svůj vlastní). Všechny pozdější vjemy mohou jen více či méně zmírnit první dojem z té doby, kdy dítě nemělo žádné jiné informace z vnějšího světa. Pokud se dítě cítí bezpečně, chtěný a „doma“ uprostřed dění, ještě než začne myslet, jeho pohledy na pozdější zážitky se budou lišit od pohledu miminka, které se cítilo nevítáno, zastrašováno nebo přehnaně opečovávano, nestimulováno zážitky.

Re: myslenky z knihy Koncept kontinua

Kojenec neumí zařadit správně dojmy z toho, co je. Buď je to „správně“ nebo není. Požadavky v tomto raném stadiu jsou velice přesné. Když maminka odchází nebo má strach, neví, jestli je to jenom dočasně. Celý svět je najednou „špatně“. Kojenec v náručí neustále zažívá, že je „správně“, dobrý a vítaný. Pocit, že je všechno v naprostém pořádku, je základem identity každého tvora. Bez tohoto přesvědčení je každá lidská bytost kteréhokoliv věku ochromená nedostatkem sebedůvěry, nedostatkem smyslu pro sebe sama, nedostatkem spontánnosti, nedostatkem laskavosti. Člověk bez vědomí, že je „správně“, nemá cit pro to, na kolik pohodlí, lásky, pomoci, bezpečí, přátelství, věcí, spokojenosti a radosti si může dělat nároky.