V setině vteřiny se může změnit celý náš život. Stačí velká voda, nepozorný krok do vozovky, pád z lešení nebo tíha posledních měsíců a s očima upřenýma do nemocničního stropu kreslíme otazníky. Máme je v očích, když se lékařská vizita střídá s uklizečkou, která naučenými pohyby rychle stírá lesknoucí se, pistáciově zelenou podlahu.
Prosebeně hledíme na sestřičku, která mechanickými pohyby urovnává prostěradlo pod matraci. „To se musíte zeptat paní doktorky,“ řekne jen a odnese kalíšek s teploměrem.
Velká voda podemlela nejen základové zdi našich domovů, ale na kost sedřela naše sny.
Zavřeme oči a otazníky jsou i dál pod víčky. Nesmělé klepání a násilím nucené veselí: „Vypadáš skvěle!“ Přinutíme se k úsměvu, stejně jako naši nejbližší, protože i je to stojí velké úsilí. A možná toho vědí víc než my. A chtějí nás chránit před námi. Před jedinou jistotou, že nikdy už nic nebude tak jako dřív.
Nebylo mu ještě ani padesát. Kdysi chlap jako hora, dnes se jeho váha drží někde na šedesáti kilech. Na první pohled v propadlém obličeji upoutají hnědé oči. Jsou smutné jako poslední čtvereček čokolády. Už se neptají, protože vědí, že ptát se je zbytečné. Pád z lešení zdravého chlapa změnil v loutku s otevřenou míchou, zcela závislou na péči své sestry. Ta jediná mu zůstala z minulého života, kdy mohl a taky zvládl téměř vše, co doopravdy chtěl. „Co se vám honilo hlavou, když jste se probudil po operaci?" ptám se. Každý stav vědomí provázela informace o další nutné operaci. Operace střídala operaci a v jeho očích otázka…budu chodit, budu hýbat rukama, zvládnu se sám najíst, obléct, zatancuji si na dceřině svatbě? Tlumen prášky, po půl ruce stráveném střídáním zelené podlahy a bílého stropu pochopil sám, že nic už nebude jako dřív.
Buďte rád, že jste přežil. Měl jste štěstí. To jsou jediná slova, kterých se mu, jako psychologické pomoci, od zdravotníků dostalo. U jeho lůžka se nezastavil psycholog, aby s ním probral jeho psychický stav, pomohl mu najít cestu ve změněné životní situaci.
"Nemají s námi soucit, nemohou vědět jak nám doopravdy je." Plačící žena v obrovských černých gumačkách rezignovananě hledí za autem odvážejícím pracovnice sociální služby, které se přišly podívat na tu spoušť. Mohou však do srže pochopit, když jim voda ve vlastním domě nedosahuje kotníků a jejich nožky, sotva se zbaví sevření navlhlých bot, dotknou se měkkoučkého koberce...
Musíme sami cítit bolest, abychom pochopili, jaké to doopravdy je, procházet chemoterapií, svíjet se v bolestí a hledat v tom všem naději, že bojujeme tak strašně moc, že to prostě musí dopadnout dobře? Smíme říct: Já vím jak vám je? Nicnenedávající věty skrývají rozpaky. Už abychom byli odtud pryč. Co říct, jak se vyhnout pohledům? Studu, že já tohle neprožívám, že kromě nevěrného manžela a malého platu, mě vlastně vůbec nic netrápí?
Kdykoliv jsem sama potřebovala pomoc, vzpomněla jsem si na to, jak mi jednou mamka, která byla dost zkoušená životem, řekla: "pomoc hledej u svého ramene." Přišlo mi to od ní hrozně tvrdé. Přiznám se, že jsem vždycky koukala přes rameno a zoufale hledala známou tvář, náruč, kde bych se mohla schoulit, až to nejhorší přejde. Nikdy jsem nechtěla se svými bolístkami zůstat sama.
Člověk si musí pomoct sám, nikdo to za něj neudělá. Vím, že jsme na světě sami za sebe a měli bychom řešit sami své problémy a ne je přesouvat na druhé, jenže...co když je jejich váha na jednu lidskou duši neúnosná?
Koho požádat o pomocnou ruku? Partnera, který těžko i odlepí pohled od televizní obrazovky: "Jo, poslouchám tě." Psychologa, který ač je odborníkem, je to pořád cizí člověk, kterému bychom měli sdělit své nejintimnější otázky, obavy...
Kdo nabídne pomoc matce, která porodí mrtvé dítě, nebo muži, kterému musela být amputována noha? Nikdy už nebude nic tak jako předtím. Pro tyhle dva určitě ne. A věta, že lidé prožívají daleko větší tragédie, je v těchto chvílích chabou útěchou. Každá větší nemocnice by měla mít svého klinického psychologa. Nevím, jakým způsobem si najdou cestu ke svým klientům. Zda-li jsou o pomoc požádáni svými kolegy, případně je kontaktuje rodina pacientů. Muži, který je odsouzen k životu s otevřenou míchou, během jeho půlročního léčení, nikdo odbornou psychologickou pomoc nenabídl, neposkytl. Kdybych neměl sestru, skončil bych to dávno," vynesl sám pochopitelný ortel, který bych v jiných situacích tvrdě odsoudila.
„Co s psychologem? Jak ten by mi mohl pomoci? Akorát z lidí tahají peníze.“ Myslí si většina lidí, která u psychologa nikdy nebyla ani nemá v plánu to porušit a zcela cizímu člověku otevřít své nitro.
Přemýšlela jsem o psychologické pomoci. To. že je lidem v nelehké životní situaci potřebná, o tom není pochyb. Jen mám pocit, že v dřívější době, kdy lidé k sobě měli blíž, těšili se navzájem, ať už v hospodě, kde se probrali problémy nakupené během dne, či přitulením na lavičce před domem se dala nabrat síla na nelehké zítra, které má přijít. Dnes lidé fungují jen pro sebe, jako by věděli, že nemají – ani v rezervě – sil sami pro sebe, proto se jen při zmínce pomoci, odtahují i od svých nejbližších.
A dnešní doba na lidi klade neskutečnou zátěž. Stres ze ztráty zaměstnání, kdy člověk má ještě spoustu sil, ovšem věkem kolem padesátky jaksi nespadá do profilu dravého, progresivního pracovníka. Ocitnout se, v tomto věku, mezi nezaměstnanými je ve většině případů konečná. Lidské důstojnosti, normálního bytí, protože složenky chodí i nadále, ale i sebevědomí. "Poskytujeme psychologickou pomoc našim zaměstnancům," řekl mi jeden z vedoucích pracovníků, kdy jsem se ho jako novinářka okresního plátku ptala, zda-li je lidem, kteří se ocitnou bez práce, poskytována psychologická pomoc. U nás přetrvává, bohužel, v podvědomí lidí názor, že ten, kdo se ocitl na úřadě práce, tomu se nechce dělat. Ale často jsou to lidské tragédie schované pod evidenčním číslem. Hlava schoulená mezi rameny, měsíc střídá měsíc, razítko překrývá další. Jsme nežádoucí. Na prahu padesátky. Je to konec? Bude něco dál? Jak se máme podívat do očí vlastních dětí, od kterých si musíme půjčovat peníze. "Mami, je to v pohodě, najdeš si práci, pak mi to vrátíš," říká drobná blondýnka s miminkem v náručí, uplakané paní před úřadem práce. Pohladí ji po rameni. Rukou sjede zápěstí a znovu nahoru k rameni, dítě držené jednou slabou rukou se začne vzpouzet. Starší žena obejme kolem ramen dceru a mlčky jdou k zaparkovanému autu.
Máme sílu najít pomoc sami v sobě, když nás ponižuje partner svým chováním, když nám umírá blízký člověk a bolest, která nám ho bere, nás sžírá stejnou intenzitou. Máme sami sílu vyrovnat se s tím, že naše dítě je postižené a nikdy nebude jako ostatní děti? I když je dospělé, musíme mu utírat zadek a to co říká, musíme ostatním, kteří na nás hledí se soucitným pohledem, tlumočit?
"To víte, že to nebylo a není lehké, ale zvykli jsme si," řekne mi matka dvacetileté retardované dívky. Zvykli jsme si na to, že ta situace je taková jaká je, že si musíme pomoci sami, nečekat pomoc od druhých?
Je mi vyčítáno, že jsou moje články ukňourané, ale s tím nesouhlasím. Kňouráním by bylo, kdybych já sama řekla, kdyby lidé s kterými pracuji, řekli :"To nikdy nemůžu zvládnout. To nezvládnu." Ale my to zvládáme, jen se musíme naučit druhým říkat: "Pomůžeš mi s tím?"
Druzí nemusí vědět, že na to nechceme být sami, že máme strach, a že prostě nechceme dělat velká ramena.
