Pojď na kafe

Život na Balkánu má zcela jistě svá úskalí, ale i milé přednosti. Jednou z nich jsou zcela určitě početné a nadupané kavárničky, kde se nejen pije, ale především… žije. Probírá se život, koluje denní tisk, povinný je jen srdečný ruky stisk.

Skalní kávopijec přichází zpravidla ve stejnou dobu, takže oblíbené vonící presso už ho čeká u jeho stolku. Druhý pak, každičký ze svých vyměřených dnů, začíná za vedlejším stolem vinným střikem, a pokud je co probírat
a sejde se celá parta štamgastů, zvládne klidně tři…

Na Balkáně žijou ulice a kavárničky od rána do večera.

Tepají ve svém rytmu ať udeří třeba zima, sžírá horko, prší… „pracuje tady vůbec někdo?!“, vtírá se otázka sama od sebe.

Každý z nás je pánem svého času, to jiště, jen mám pocit, že oni ty opratě mají ve svých rukou… My jsme smýkáni životem tak, jak si to žádá doba, okolí, politika, rodina…

U nás není v módě mít čas. Našinec by raději prozradil cifru z výplatní pásky, než to, že má čas. V okamžiku by se z váženého souseda stal podezdřelý lenoch, povaleč, vyhýbkář povinností…

Balkánský temperament jsem upíjela 14 krásných let. Bože, jak mi teď, když jsem zpátky doma, chybí ta živočišnost, umění život si užívat!

Ten našinecký připomíná ohromný stadion, kde se všichni rozhýbávají
na velké finále, a po očku pozorují, jestli se ten vedle možná neulejvá.

Absolutně nepřípustné je zastavit se, posadit, vychutnat si kávu, přítomnost druhého, i ten ubíhající čas… Ať si jde, ať utíká.
Ne, já dnes opravdu nikam nespěchám.

Majitelka mé české adoptivní kavárničky, která denodenně zeje prázdnotou (přitom vaří výbornou kávu!), nevěřícně kroutí hlavou…

Opravdu všichni ti procházející lidé se skloněnou hlavou nemají čas,
nebo se bojí přiznat, že ho mají?

Kavárnička má příznačný název Nostalgie. Nostalgie za dobou, kdy času bylo dost. Zcela určitě na jedno kafe vypité v příjemné společnosti.

A my, drazí přátele, až doběhneme ten náš sprint, co ho nazýváme prozaicky životem, a zastaví nás až mříže nebeské brány nebo začouzený pekelný plot, sotva popadajíce dech, můžeme si už jen povzdechnout: „Sakra, ani to kafe jsem si nestačil dát!“. 

napsáno pro Subjektivnik (www.subjektivnik.cz)