Nemilosrdný tikot

Co tikají...přímo bijí na poplach a já dělám, že je neslyším. Vždy se však najde dobrá duše, která poznamená: "Tak co holka, nemáš už nejvyšší čas?

"Ty nechceš děti, Hani?" Sbírám odvahu nakouknout do spleti krajek. Po kolikáté už? A musím něco říct.. „Naše Ivonka rodila osmnáct hodin. Podívej, že to stálo za to. Nemusíš se toho bát, všechny jsme to zažily…no a jsme tady. „Hezká holčička,“ vysoukala jsem ze sebe konečně. „Chlapeček! Náš ťuťuňu Davídek,“ řekla sousedka rázně  a zapřela se do načinčaného kočárku. „A pozdravuj mámu, ať se někdy staví na kafe. A podívat se na Davídka. Když už se vlastního vnoučete nedočká.“ Tmavě červená, flaušová záda nahrbená nad značkovou trojkolkou se vzdalovala a mně už se ani nechtělo brečet. Další mimino, které jsem neodnosila a neporodila já.

„Z tebe by stejně nebyla dobrá matka, nemáš v sobě kousek citu,“ říká mi moje vlastní máma, ale co ona o mně ví.

Pětatřicetiny jsem oslavila sama s lahví Lambrusca. Protože Ríša, kterému jsem věnovala pět let svého života, je hodně ženatej a vídáme se jen když to vyhovuje jemu. Téma naše společné miminko jsme probírali jen jednou, kdy mi dal rázně najevo, že on už své rodičovské poslání splnil. A dodal, že náš vztah je sám o sobě tak krásný, že nepotřebuje pojistku v podobě dítěte. A že děti jsou jen starost a výdaje. A že stejně nejsem typ matky. Rozuměl by si s tou mojí.

Otevřela jsem si knížku, že si budu číst a krátit tak čas, než Richardovi skončí porada. Sluníčko vylákalo do parku snad všechny maminky s dětmi z celého města. V korunách stromů se přeřvávali ptáci s malými majiteli náklaďáčků, kyblíčků, kočárků s panenkami. A pak se to stalo. Šla přímo ke mně. Vybrala si mě s takovou jistotou, že se mi až tajil dech. Nožičky ji sotva držely. S čupřinkou zlatých vlásků a kotníčkovými teniskami v trendy růžové byla neodolatelná. Dotkla se buclatou, heboučkou ručičkou vítězně mého holého kolene. Jako když dorazila do cíle. A řekla: „mááama,“ tak, že jsem jí to věřila. Položila mi hlavičku do klína a já jsem v tu chvíli věděla, že to v sobě mám. Že budu ta nejlepší máma na světě. A že to strašně chci.  Oči se utopily v slzách takovou rychlostí, že jsem se nechtěla ovládat a jen se pustila.  Pohladila jsem holčičku po hlavičce. „Neotravuj, paní, Adélko. Drobná blondýnka si přiběhla pro svůj poklad. Naše pohledy se střetly. Rozuměly jsme si beze slov. Ona Adélku zvedla a pevně přitiskla v náručí a já jsem si dokázala představit jaké to je. Tikot biologických hodin se zklidnil do pravidelného rytmu srdce. Ten hladivý, šťastný pocit klidu, jako když dostanu odpověď na zásadní otázku. Nedovolila jsem, aby ho narušil  zvonící mobil. Richardovi skončila porada. Věděla jsem, že už ho nikdy neuvidím. Věděla jsem, že chci bříško, přes který si neuvidím na špičky, a tlukoucí srdíčko na ultrazvuku, a buclatou ručičku, která pevně sevře můj prst a už nikdy ho nepustí.