Rodina je základ státu, usmyslel si ministr Drábek, když na šedivém valachovi cválal loukou plnou pampelišek vstříc jasné vizi zlověstné sociální reformy.
Budovatelé vzdušných zámků musí nejprve vše bezpodmínečně a bez sebemenší milosti - rušit. Rušit bez ohlédnutí se, mělo li stávajících 34 kojeneckých ústavů po celé naší zemi nějaký smysl.
Do konce roku 2013 tak v Čechách, díky Drábkovu úchylnému smyslu pro rodinu, nebude potřeba jediné dítě umístit v ústavu. A UNICEF nebude mít co kritizovat.
Všechny děti, které mají momentálně v rámci ústavu zajištěny všechny základní potřeby, budou mít navíc v rodinách profesionálních pěstounů zajištěnu lásku a rodinné zázemí. Drábkova vize šťastné úplné rodiny je stejně křečovitě naivní jako aranžované fotografie na jeho osobních stránkách.
Drábkova představa profesionálních kvočen s nekonečně velkým srdcem a útlocitným smyslem pro etiku počítá s tím, že většina dětí bude svěřena do pěstounské péče. A jelikož dnešní doba si žádá více než velké srdce v osobním vlastnictví, dostatečným motivem by měly být – peníze. Pěstouni budou mít na každé dítě pravidelný příjem, který je závislý na věku dítěte a jeho zdravotním stavu. Kromě toho pěstoun obdrží jednorázový příspěvek při převzetí dítěte. Dítěti v pěstounské péči i pěstounovi náleží další dávky státní sociální podpory (přídavek na dítě, rodičovský příspěvek). Lákadlem je jistě i příspěvek na zakoupení motorového vozidla (na ten má nárok pěstoun, který pečuje nejméně o 4 děti). Podtrženo, sečteno - od UNICEF-u ve finále dostaneme smajlíka a po osudu samotných dětí už nikdo pátrat nebude. Případně nám média nabídnou dva tři šťastné příběhy, které potvrdí Drábkovu teorii, že nad rodinu není.
„Co je potřeba k tomu, abych se mohl stát profesionálním pěstounem?“ ptají se již dnes (převážně sociálně slabí žadatelé), kteří v poskytnutí rodinného krbu dítěti z ústavu vidí lehkou cestu k blahobytu. Konečný součet všech příspěvků, které pěstounovi náleží, představují měsíčně skutečně pěknou sumičku – závisející samozřejmě na počtu a zdravotním stavu dětí.
Cesta k místu na Drábkově seznamu není přitom vůbec složitá, jak by se mohlo zdát. Stačí si podat na příslušném oddělení sociálně právní ochrany dětí městského úřadu, příslušného dle trvalého bydliště, žádost. To většina žadatelů o dávky v hmotné nouzi má již v malíčku. Pokud se trestní rejstřík bělá čistotou, je nutné ještě projít psychologickými testy. Skutečnost, že se v nich často slušní lidé utopí a psychopati lehounce prokličkují, je zřejmě součástí zvláštní dohody mezi psychologickým nebem a peklem. Ve finále ti úspěšní a zvolení plavci získají pověření a jsou zařazení do seznamu žadatelů. Celá procedura, zahrnující i povinná skupinová sezení jako přípravu žadatelů, trvá zhruba půl roku. To se dá. Vydržet. Už umístění na seznamu žadatelů zajišťuje pěstounovi pravidelnou finanční odměnu, aniž by ve své péči nějaké dítě měl. Stačí, že čeká.
Ano, dá se oponovat tím, že vše se dá zlepšovat – tedy i pěstounská péče. Ovšem o změnách k dobrému by měli rozhodovat lidé, kteří mají zcela konkrétní představu. Skutečnost je taková, že většina našich ústavů je moderně, špičkově vybavená. Odborně vyškolení zaměstnanci právě s tím velkým srdcem (bez kterého se tahle práce dělat nedá), poskytují dětem, které neměly to štěstí vyrůstat ve své rodině, zázemí. Ať už jsou to základní potřeby jako teplo, strava, potřeba jistoty, bezpečí. Život za zdmi ústavu má pravidla a řád. A to děti potřebují. Přemýšlím, co s takovou dětskou dušičkou udělá, když jí bude podtržena půda pod nohama a od „své tety“, o kterou se sice musí dělit s dalšími dětmi, bude teleportována do rodiny, která jí za nemalý peníz – a ještě po dobu omezenou - bude hrát rodinné divadélko, než se vlastní maminka vypořádá třeba se svou drogovou závislostí. Nevypořádá li se, inu seznam rodin, které ještě může v rámci svého nedobrovolného hledání navštívit, je víc než dost.
I když se řada zájemců o pěstounství bude bít v prsa, že za jejich rozhodnutím je obrovská touha poskytnout nebohým dětem v ústavech lásku a domov, bylo by zajímavé zjištění, kolika z nich by se prášilo za patami, kdyby odměnou byl jen dobrý pocit. To je samozřejmě nadsazené. Všichni víme, že péče o dítě je nejen psychicky, ale i finančně náročná. Drábek sice, jako „Neználek věcí sociálních“ tvrdí, že přísné kontroly ze stran sociálních pracovníků odstraní jakýkoliv pokus o zneužívání pěstounské péče. Což je samo o sobě směšné a směšnější. Návštěva sociální pracovnice v domácnosti (Již dnes to není v jejich moci organizačně zvládnout) nezjistí zneužívání dávek, psychické ani fyzické týrání dítěte. Ono samo ze strachu nic neřekne, stejně jako sousedé či dokonce rodinní příslušníci. Z lékařů vidí modřiny na dětském tělíčku často až patolog.
Většinu změn v naší společnosti kvitujeme s rezignovaným úšklebkem. Ovšem jde li o děti, které se bez naší pomoci neobejdou, neměli bychom dopustit, aby pekař stavěl zeď a ministr si hrál na lidumila.
