"Náhle přistoupil stařec zas až k samému oknu. Ústa se mu zachvěla, v oku cítil nevýslovný tlak. Pohlídl ven. Neviděl nic určitého, vše se třpytilo jakoby rozpuštěný démant, vše se vlnilo – až k samému oknu – až do jeho oka – moře – moře!"
Uvařila jsem si kafe a vyšla na balkón....je tam, jako každé ráno.
Pod slunečními paprsky rozverně přeskakující se vlnky vytváří hedvábnou pěnu...nekonečná blankytná plocha...
Aspoň na chvilku jsem ucítila sluneční paprsky co šimravě hřejí, kávu jejíž vůně se pere o přízeň se vzduchem nasáklým solí..v uších doznívá spokojené klábosení racků.
Otevřela jsem oči, a byl to zase jen sen. Šeď, lhostejnost, závist uzavřené do panelových škatulí.
Pokouším se o úsměv do koupelnového zrcadla... je nanicovatý, když se nesmějou oči. Pravý úsměv jde ze srdce do očí a teprve pak měkkce dosedne na rty a roztáhne je do úsměvu.
"Nevím, jak můžete žít bez moře, bez něj bych asi brzo umřela, udusila se", řekla mi chorvatská kamarádka. Myslela jsem si, že přehání...moře sice nemáme, ale máme celé moře jiných předností...
Dneska se dívám do zimou ohozeného asfaltu. Měla pravdu. Chybí mi moře. Jeho energie, optimismus, hravost, šance, že vždycky můžu jít o krok dál...Nahá vklouznu pod napěněnou peřinu, chladná voda trošku štípe, ale každé další tempo je příjemnější a hřejivější.
Zachumlaná do osušky pozoruji lesknoucí se hladinu. Nebe se zbarvilo do růžova. Moře se zklidnilo jako po milování, jako po dni plném slunce...
Obyčejný pracovní den, ale není. Nemusí. Každý den je zázrak...
Sedím na balkóně se sklenkou červeného vína. Nevidím ho. Je zahalené sametovou tmou.
Cítím jeho dech a slyším jeho houpavé kroky. Je tady. Je se mnou a říká mi: krásně se usměj...to je jediná moje cena.
"Dál už povídat nebudu, dál už neumím."
