Když se nepodaří člověka přesvědit slovně, přichází ke slovu násilí. Manželství, ze kterého není možné se doživotně vyvázat, násilím je. Na svobodné vůli člověka.Podnět ministerstva kultury, kterým by se vláda měla zaobírat ke konci letošního roku, mi přihrál puk přímo na hokejku. Ten plán, co ve mně zrál již delší dobu, tímto zbludilým podnětem – dozrál…
co kdyby si ministr Jelínek vyměnil místo s ministrem spravedlnosti? Rezort za rezort. Jelínek by tak,se zřejmou nákloností k tvrdým trestům, lépe zavládl naším benevolentním trestním zákonem, a Pospíšil by byl určitě shovívavější ke snoubencům, odhodlávajícím se ke společné cestě životem. Ono totiž, když něco zaváním definitivním „navěky“ nebo „na doživotí“m tak to nevoní ani novomanželům,ani vrahům. A koneckonců ani nám, obyčejným lidem, co nejsme ani jedno, ani druhé. Není právě v možnosti volby, která se kdykoliv může změnit, ta pravá krása žití? Že mě nečeká doživotí s jedním jediným parfémem? Že si dál budu jezdit v iluzi, že svého Matize jednou vyměním za koně ze stáje Peugeot? Dobře víme, že naše životy mají stropy a častěji dna. Dodržujeme termíny a předpisy. Žijeme v naivní víře, že svůj život si kočírujeme sami. Děsí nás představa, že stávající vládu bychom měli mít navždy! Ale její vniknutí do našich životů, můžeme kdykoliv přerušit zaklapnutím novin a vypnutím dálkového ovladače. S partnerem, kterého nám Jelínek přiklepl na doživotí, už manipulace typu „cvak cvak“ možná není. A proto si, vážení vládnoucí, berte naše nervy, daně, ideály, ale ponechte nám právo volby, která ať už bude jakákoliv, nikdy nebude… definitivní
