Jen co plenky dětí zmizely v propadlišti dávné, dávné minulosti…nastal čas navléknout je vlastním rodičům.
Štiplavých pach dezinfekčního prostředku nedává dýchat. Matka se potutelně usmívá v převlečených peřinách. Dcera svěsí oblá ramena a utlačovaný vzlyk vyletí do prostoru. Matka nehne brvou a v očích se jí objeví jiskřičky uspokojení.
„Já už nemůžu,“ přerývaný pláč ji hyzdí obličej. „Posere se, s prominutím, i třikrát denně.“ Nechci vědět víc, přesto mi servíruje svou každodennost do nejmenších podrobností. Stojíme v úzké chodbě, sahám po klice. „Rozmatlala to po stěnách, nábytku, klikách, prostě všude.“ Ruka mi vyletí do prostoru. „Nic si nemusíte vyčítat,“ říkám jí u auta. „Budou na mě koukat skrz prsty, že jsem vlastní mámu dala na LDN-ku,“ popotáhne nudli, a očima těkavě a nedočkavě hledá v mých souhlas s hrůzným činem, kdy bude odsouzena celou vesnicí a možná i vlastní rodinou, která se občas staví s balíčkem levné kávy a ujištěním, jak ta babička skvěle vypadá. Pohladím ji po ruce. Ve zpětném zrcátku ji vidím i poté, kdy se mi fyzicky ztratí s první zatáčkou. Víme obě, že to nikdy neudělá. Víme obě, že tu oběť nikdo neocení.
„Na jakém pokoji najdu pana Horáčka?“ Sestra si mě změří od hlavy až k patě a když vidí, že mám návleky, odtuší: „Jste ze sociálky?“ Kývnu a připravený příval slov přeruší paní, která leží na posteli, kterou jsem si vybrala jako tázací stanoviště. Zvrací přímo k mým nohám. Ustoupím o krok zpět a naskočím tak přímo na koště, které přijelo tu spoušť sprovodit z nablýskané podlahy. „Takhle už se nikdy nevdám,“ lituji vzápětí trapného žertu, který se od zkamenělé tváře uklízečky odrazil jako bumerang. „Na dvojce,“ osvobodí mě konečně sestra. Přivítá mě několik párů očí. Ty pana Horáčka zůstávají viset na okně. Ještě mu není padesát, před měsícem mu amputovali levou nohu a o osudu té pravé se rozhodne v následujících dnech. Odmítám židli a sedám si na kraj jeho postele. Překvapeně si mě prohlédne. „Já nic nechci. Nikdy jsem od nikoho nic nechtěl.“ Prohlížím si zafačovaný pahýl a přemýšlím, jak to muselo…jak je to těžké se probudit bez nohy. A bdít s vědomím, že už nikdy to nebude tak jako dřív. Jít dál se musí, buď optimistou, burcuje rodina i přihlížející nezvaní komentátoři. Přesto jsou tu a mají plnou pusu řečí, jak jiným byl naložen na hrb daleko těžší osud, a přesto ho zvládnou bez skuhrání. Sestřička mu bez upozornění pod zadek vrazí bažanta. Na okamžik zahlédnu penis, jeho oči se zalesknou a vrátí se k záchytnému bodu na okně. Přetahuji přes něj deku a jdu na chodbu, kde už čeká jeho žena. „Hrůza co? Kolik dostane?“ zeptá se dychtivě a bez pozdravu. Kabelku s velkou kovovou přezkou si přitáhne na břicho. „Ještě jsme spolu pořádně nemluvili,“ a vím, že nemá smysl říkat víc, protože jí to nezajímá. „Já to dělat nemůžu, jsem ještě mladá. Lepší, kdyby si ho tady nechali. Můžete to nějak zařídit?“ přiblíží svůj přemalovaný obličej. Odstoupím k oknu. Obrovské holé stromy se tyčí k podmračenému nebi jako výčitky. „Spolu v dobrém i zlém,“ mumlám si spíš sama pro sebe.
Do Tomáška jsem zamilovaná. Je mu šest, má obrovská černá kukadla, v kterých se tak ráda ztrácím, když utíkám od drobounkého hrudníčku, který bortí zvětšující se orgány. Ač nejsem jeho mámou, vím, že bych ho smrti, která už čeká za dveřmi, rvala z pařátů silou nadpozemskou, kterou v sobě mám pro všechna dění nespravedlivá.
„Ty se pro tuhle práci nehodíš. Vůbec ti ji nezávidím, nemohl bych ji dělat…,“slýchávám hodně často. Já jsem však pouhým pokorným pozorovatelem. Já vidím, když se rodiče mění v malé děti, ale nevím, jak těžké je to pro ně samotné a pro jejich blízké. Přicházím do naklizených domovů, já nemusím čistit zvratky, mýt pokálená těla zas a znovu, prát svršky nasáklé močí a ptát se proč a jak dlouho to bude trvat. Já nemusím koukat do důvěrně známých očí, které mě nepoznávají. Nemusím krmit, podpírat, těšit, slyšet, bdít. To všechno a milion dalších nutností nemusím. Lidské příběhy, kterých se prostřednictvím své práce jen zdánlivě dotýkám, mě bohatí, když si přijdu, se vším co mám, chudá. Fackuji, když se rouhám, jak těžko mi je.
Má práce není smutná, ač lidské příběhy, které sleduji, a které bych měla vměstnat do hodnotících tabulek soběstačnosti, často nemají konec, jaký bych jim přála. Konec stejně jako začátek není důležitý. Důležitý je děj. A ten by měl být převážně veselý. Bez ohledu na okolnosti.
