Ne všichni ,co nosíme svou kůži na blogařský trh, umíme přijmout kritiku. Ne vždy je kritika na místě. Často je i ve znamení revoltu, výsměchu, možná špetky závisti. V tolika rozdílných podobách… někdy zasáhne, vyprovokuje, nebo rozesměje, ale vždy je to pohled druhých očí na nás. Jen nám mohou naše články připadat naprosto geniální.
A světe div se - nejsou. Nejlepší jsou ty články, které lidi vyburcujou k reakci, diskusi. Proto nemám pochopení pro autory, kteří - pod svým článkem - nepovolí diskusi. Pokud mám svůj názor, za kterým si opravdu stojím, a nejde o názor někde „půjčený“, pak přece – setsakra - stojím o zpětnou reakci!
Dialog je rozhovorem mezi dvěma nebo více osobami. Komunikujeme s druhými proto, abychom se o nich něco dozvěděli, komunikujeme s druhými, abychom se dozvěděli i něco o sobě. Komunikujeme, protože jsme lidi, je to přirozené a žádoucí. Pokud píšeme jen pro sebe, jak se někteří alibisticky brání, v tom případě, článek nemá co dělat na veřejném blogu. Pokud vedu monolog, který je plný provokujících, k dialogu vyzývajících póz, a nepovolím diskusi, jde již o jakousi formu sexuálního harašení. Svádím, koketuji, vzbuzuji v protějšku slibné naděje, abych mu pak řekla "túdle núdle, ty mě nejsi hoden?!" Následná bouřlivá reakce, zhrzeného a zklamaného objektu pohrávání, je očekávaná… a více než pochopitelná. Ponížen, na nejnižší možnou hranici, dovolává se vysvětlení, proč nebyl hoden slibovaných hrátek, proč nebyl hoden dialogu?
Proč se tolik bojíme kritiky? Každý den jsme přece nuceni se kritikou setkávat, čelit jí a rozlišit, zda- li je dialogu hodná, či hloupá, a jde tudíž mimo mne. Když ovšem nepovolím diskusi, dopředu - všechy dialogu chtivé - zařadím mezi hloupé a nehodného kontaktu s "mou Výsostí". A zahrávám si na průšvih. Zbytečně. Neznám nic hezčího, než je komunikace s lidmi. Za tu malou chvilku, co blog mám, jsem poznala řadu zajímavých lidí, přečetla si spoustu milých, vtipných, pár hloupých, několik zlých názorů. Ale ani jeden nebyl zbytečný a diskuse nehodný.
O čem nechceš aby se mluvilo, nikomu neříkej (Syrus Publilius)
