Matka devítiletého Jakuba Šimánka z Havlíčkova Brodu, z jehož znásilnění a zavraždění byl obžalován Slovák Antonín Novák, byla včera nalezena ve svém bytě mrtvá. Zatím není jasné, za jakých okolností Hana Šimánková zemřela, ale její manžel a Jakubův otec Hynek Blaško nepochybuje o tom, že za smrtí jeho ženy je ztráta syna…s kterou se nevyrovnala…
Jak se vyrovnat se smrtí…nevím, sama cítím její nahořklý dech za krkem. O vyrovnání nemůže být ani řeči, protože jakoukoliv myšlenku na tátu v mžiku zaženu, protože vím, že to bude bolet…instiktivně se tak bráním. Podala jsem se času, že bude líp, že se při vzpomínce na něho budu moct usmát. Že se s jeho odchodem vyrovnám. Ale zas vím, že mému otci bylo dopřáno na tomto světě šedesát krásných let života. Vím, že by mi sám potvrdil, že byly krásný.
Jakubovi bylo dopřáno pouhých devět, pak byl jeho krásný dětský svět tím nejhnusnějším a nejzvrhlejším způsobem rozkopán. Jeho smrt zlomila srdce rodičů a rozplakala nás všechny. Toho večera jsme svoje děti k sobě ještě pevněji tiskli, až se jejich veliké oči ptaly odkud najednou tak silný stisk.
Kde je tu spravedlnost? Proč se ve světě, proč tak blízko nás... dějou taková zvěrstva?
Proč se musí matka vyrovnat se smrtí svého dítěte…
Nemůže. Nikdy. Možná se s ní naučí žít.
Jsem mámou a bolí jen představa. Nedokážu si představit, co cítila Jakubova maminka, když se dozvěděla, že její Jakub zemřel. Nedokážu si představit, co cítili oba jeho rodiče, když se dozvěděli jakým způsobem Jakub zemřel.
Nevím, jestli bych cítila úlevu, kdybych viděla lítost Jakubova vraha.
Nevím, jestli bych cítila úlevu, kdybych viděla utrpení Jakubova vraha.
Nevím, jestli by pomohl trest smrti pro Jakubova vraha.
Jestli by cokoliv pomohlo, aby srdce, které tak bolestivě puklo…zacelilo. Vždyť s takovou ránou se žít nedá.
Ale dá…co jiného zbývá... Četla jsem rozhovor s Vendulou Svobodovou, které zákeřná nemoc vzala její Klárku. A žije dál, teď i pro Jakoubka…Vendula v tom rozhovoru řekla: "a mám teď snad plivat ženjskem do kočárku…copak ony za to můžou?!" Ona teď klidně může tančit na stole i pod ním. Já na ni dopustit nedám.
Vím to co ona, Jakubova máma... jak dlouhá a trnitá je cesta k vytouženému dítěti.
Vím, jako ony dvě... jaká je to krása držet pak vlastní dítě v náručí. Nevím, jaké to je... o to dítě přijít.
A nikdy. Nikdy to nechci vědět.
Upřímná soustrast celé rodině Hany Šimánkové a zejména panu Hynku Blaškovi
