Co se Vám vybaví, když se řekne domov… Rodná víska, druhé patro oprýskaného žižkovského činžáku, oblíbená hospůdka, kde máte svůj stůl i půllitr…
Možná něco z toho, a zcela určitě úplně něco jiného. Zpravidla se ovšem jedná o věc hmotnou, neživotnou.
I všudepřítomná reklama, jako symbol domova, prezentuje sálající krb, či do tmy zářící okno, za kterým pouze tušíte rodinnou pohodu.
Je ideální domov opravdu jen jakýsi shluk pohovek, stolů, ve švech praskajících lednic, televizních i dalších přístrojů digitální techniky…?
Načmuchal by tady Děd Vševěd člověčinu – to sotva.
Zdá se, že ideálním domovem je místo, kde jsme úplně sami, a od všech máme svatý klid. Od letitého stereotypu znuděných patnerů, věčných složenek a nikdy unavených dětí…
Bojíme se narušit ty vzácný chvíle úplné samoty a připustit si sentiment, že „Domov“ by měla být krásná vůně maminčiných vlasů, třízubý úsměv Vašeho kojence, protože to už se nikdy nebude opakovat (zítra už může mít ty zuby čtyři), pes který svými, právě vyvenčenými tlapami, uznale poplácává Váš značkový oblek – i když mu každý den trpělivě vysvětlujete, že to smí jen v pátek, kdy je dovoleno dorazit do práce v džínách.
Zkrátka cokoliv, co dýchá, směje se, voní, štěká – žije.
Kde domov můj, to máme napsáno v občance, ale „kdo je domov můj“, na to musíme přijít sami.
napsáno pro Subjektivnik (www.subjektivnik.cz)
