Ve světě sexu je domina ženou, která vládne svému muži. Submisivní role se řadě mužů líbí. Latexový obleček na svůdném těle a svištivý zvuk bičíku nad hlavou, rozehrává předem domluvenou hru trestů a pochopitelně i odměn.
V běžném životě se řada mužů ocitne v pantoflích ani neví jak. Často jsou se svojí rolí smíření. Tahají tašky s nákupy, vkleče drhnou podlahu a lakem pozorně natírají nehtíky svých znavených žen poté, kdy nožkám, vyzutým z těsných značkových lodiček, poskytnou něžnou masáž. „Podívej se, jak ten její kmitá,“ řekne s nehranou závistí jedna ženě druhé. Přeplněnou igelitku zapře koleny. „Chtěla bych to s mužskými umět jako ona,“ hlesne smutně druhá.
Touha žen ovládnout muže a rozumět mu začíná ulehnutím na polštář, a končí rozčarovaná probuzením. O cestě k mužskému mozku, jeho rozboru a zákoutích jeho rozmýšlení byly napsány obtloustlé bichle. Zbytečně. Chlap si vždycky udělá, co chce a většinou zcela rozdílně, než si žena přála a plánovala. Nebo jak jí to poradila moudrá kniha. Jádro pudla tkví v tom, že muž jedná většinou sobecky, udělá, sní, vykoná to, na co má chuť on. Žena první přemýšlí o potřebách své drahé polovičky a ty své odsune na někdy jindy. Poté je samozřejmě naštvaná, vzteklá, rozzuřená, smutná, rozčarovaná…. Obětovala se, a on to ani neocení?! Muž mladý se diví, starší rezignovaně ví, že takové jsou ženy. Nemá smysl je chápat, nemá smysl jim rozumět.
„Proč sakra čučí na porno, když já si kupuju krásný prádlo, svádím ho, neodmítnu žádnou erotickou fantazii, přání?!“ Je těžké smířit se s tím, že ač se nám do toho občas nechce a překonáme se, jen proto, aby ten náš byl spokojený, přesto to nestačí k tomu, aby se na ta dokonalá těla nedíval, aby se jeho fantazie neoddávala perverzním hrátkám. Ženy, které jsou s to, že chlapi prostě na porno koukají a koukat budou, a že je to z jejich strany pouhá nutná ventilace, jsou šťastné. Zákazy a slzy jsou nešťastnou volbou a už vůbec ne zárukou, že se nepodívá někdy jinde, tajně. Do klína partnerky vede daleko složitější cesta, která zahrnuje i problémy, složenky, slova, kterým se v tu chvíli nechce ven (a není to lenost, jen chuť mlčet) a sliby, které se nechtějí dávat… Mnohem příjemnější, když chuť přijde, a i snazších je pár kliků myší. Přesto u spousty žen takové vysvětlení neobstojí. Já jsem skutečná, já uvařila večeři, já uklidila, postarala se o děti a on se věnuje raději silikonce z netu?!
Mužský svět není tak komplikovaný, jako ten náš. Ženy mají v sobě zakódováno, že správná žena by se měla dobře postarat o svého muže, poté o své děti, pak jsou na řadě její a partnerovi rodiče, a když to všechno zvládne, smí si zajít s kamarádkou na sklenku vína. Některé ženy si takové chvilky i vyčítají. Problém je ten, že od partnera za tu oběť očekávají ocenění, kterého se jim nedostává, protože muž nechápe, co od něho žena vlastně chce.
Naše potřeba neustále něco rozebírat, tišit nejistotu desítkami superlativů muže děsí a unavuje. Jsme náročnější než naše matky a babičky. Nestačí nám souhlasné kývání hlavou. Chceme vysvětlení, chceme jistotu, že muž chce přesně to, co chceme my a chce to dobrovolně a rád. Protože máme pravdu, jsme skvělé a jedinečné. I nenamalované, po dvou porodech a střevní chřipce.
Muž má sice doma tu svou Andulku, která dobře vaří, skvěle se stará o děti a stiskne zuby, když tchýně přijede jednou za 14 dní na vizitýr návštěvu, s nesmělým úsměvem se omlouvá, že má doma nepořádek, ale sní o své domině, která zařve: Jak to, že si nenakoupil, hajzle?!“ A jehlovým podpatkem mu otiskne na zádech tušení věcí příštích. Hodné ženy většinou spláčou nad svým poslušným životem. Dříve nebo později. Téměř žádný muž neodolá tomu zabořit bradičku do latexem podepřeného pohoří. A je úplně jedno, jestli se jedná o skutečnou nebo smyšlenou nevěru. To ženy nerozlišují. Ženy totiž většinou neumí žít svůj život. Své štěstí a spokojenost spojují s partnerem a dětmi a jen skrze ně, se domnívají, mohou cítit spokojené a šťastné. Často neumí ani své potřeby a přání konkrétně pojmenovat. A každá rada, když tento způsob přemýšlení je generacemi zakódovaný, je vzácná.
Žádný návod na zacházení s tak nebezpečným materiálem, jako je muž, neexistuje. Snad jen občas pohladit, občas se ztratit z dohledu i doslechu, pak rychle políbit, aby se nezačal ptát a raději se hodně se smát. Občas prásknout bičíkem a ukázat zuby…protože
život se skládá z radosti a ne z nudy.
