"Koupila jsem Venouškovi teplákovku, ať je štramák, když se jdeme projít. A taky kšiltovku se skotským vzorem, ty vedra jsou teď děsný."
Nechtěla jsem rušit rozhovor dvou žen. Ale jako pejskařka nováček jsem, v rámci aklimatizace, prostě přisednout musela.
"Tak mu to hned vyzkoušejte, ať vidíme, jak mu sekne", řekla blondýna a zapískala na šedého knírače. Ten poslušně přicupital, nastavil uši a nechal si nasadit kostkovaný kšilt. Moje Cindy přiskočila a začala módní doplněk zvědavě očuchávat. "Pro tu vaší tam měli pěkné kloboučky. Růžovej by jí moc slušel. Cindy nechala očuchávání a koukla na mě prosebnýma korálkovýma očima, které říkaly: "ne, prosím neéé!!".
"Pes je Venoušek?", zeptala jsem se místo vyptávání, kde tu parádu můžu koupit.
"Ano, ano, to je moje zlatíčko, můj miláček, můj drahoušek roztomilej.... viď, viď viď", a vlepila psovi pořádnýho hubana na čumák. Ten se pak svalil do stínu stromu. Jako Skot po dobrém obědě. Cindy zkusila strom i se spícím Skotem několikrát oběhnout i v protisměru, a když ani poté nereagoval na jasnou výzvu - "Sundej tu parádu a pojď si hrát", vzdala to.
"Psi jsou lepší než lidi", řekla třetí pejskařka a zahleděla se k parkovišti, na které přijížděl bílý peugeot.
Muž, který posléze z vozu vystoupil, kolem nás prošel mlčky, beze slova.
"Se nějak zhubnul ten váš", komentovala ženská se svazkem klíčů na krku, hned jak se za shrbenou postavou zavřeli vchodové dveře.
"Prosím vás! Ten jo?! Vždyť sežere na co přijde. Doma dělá jenom bordel, jsem radši když je v trapu. To máme s Venouškem klid a díváme se spolu na televizi."
"Teď jste mi připomněla, že ještě musím skáknout do krámku k Vietnamcovi pro šunčičku. Venouška včera nějak bolelo bříško...asi po těch palačinkách, snědl tři, tak mu chci nějak přilepšit, a musíme si pospíšit ať stihneme Ordinaci. Venoušek, hned jak naskočí titulky tak nadšeně vrtí ocáskem...viď, viď, viď...",zašvitořila a pes vyskočil jako na povel a následoval poslušně paničku obtěžkanou několika igelitkama s jeho parádou.
"Tak já taky půjdu, Brituška má dneska koupání", zvedla se i moje další aklimatizační pejskařka a klíče výhružně zachrastily.
"Však se tady budeme teď vídat častěji, no né? Co taky jinýho v životě máme, než ty naše pejsky.."
Moje Cindy přiběhla bez zavolání. Koukla na mě...a já četla: "To jsou bláznivý ženský, nejsi jako ony, viď?" Zvedla jsem si, připnula Cindy vodítko a cestou k domovu přemýšlela, kam až lidská samota může zajít. Může čtyřnožec plnohodnotně nahradit člověka?
Prošly jsme kolem lavičky s osamělou babičkou z blízkého domu s pečovatelskou službou, pohladila Cindy a usmála se smutnýma očima.
"Taky jsem měla pejska. Beníka, bylo mu čtrnáct když umřel, už žádnýho nechci. Bolí to stejně, jako když umře člověk."
Doma jsem se dívala na Cindy, která okusovala manželovu pantofli, pořád lepší než moje nový sandálky. Dívala jsem se na to bílé klubíčko jak zápasí s tou třiačtyřicítkou a představila jsem si, že jsme jen samy, ona a já. A hned mi tam chyběl dětský smích a mužská náruč. Jako kdyby se chtěla připomenout nechala botu botou a skočila mi do náruče a začala olizovat ruce. Ale to víš, že k nám taky patříš... už už jsem řekla "viď viď viď", ale věděla jsem, že Cindy by mi na to neskočila.
To krátké ujištění jí k absolutní spokojenosti stačilo a seskočila k botě dokončit započaté dílo. Nechala jsem jí, aspoň vím, co koupím manželovi k svátku.
