Jednou to pochopíš

Je bláhové myslet si, že štěstí budeme mít na věky.  Nelze ho uchopit, natož pozdržet nebo vlastnit.  Co platilo a hřálo kdysi, dnes budí rozpaky.  Jít dál se musí, ale jak jen těm párům vyjukaných, rozčepýřených kukadel vysvětlit to co sami nechápeme…

Kdysi jsme si hloupou hádkou jitřili rány, že bez toho druhého nemůžeme žít, a že odpustit se dá všechno a prostě začneme znovu a líp. Jenže to ta láska a něžnost skrytá v hrnku s oslíkem, který jsme koupili jen tak z legrace, ještě byla. Dnes se už natlučený krčí v rohu kredence. I s vepsanou rýhou od kávy, která se do běla vydrbat nedá. Žádnou silou. Prostě už nejde vrátit čas tam, kde byl. Nejde si uvařit kafe, sednout si a probrat to co nás trápí a začít znovu. Protože už ani nevíme, co nás trápí, neumíme to pojmenovat. Obrovské prázdno a věčná kukadla s otazníkem. Táto, mámo, proč?

Děti pokládají neuvěřitelně těžké otázky, a v tom jednom jediném proč se zrcadlí obrovská výčitka. Slíbili jsme jim přece, že je budeme chránit, budeme pořád spolu, hrát si, smát se, hladit je před spaním i ráno a nenutit je do jídla, které jim nechutná, i když babička tvrdí, že je to zdravé a dobré na oči. Nechtějí vidět, že táta si nosí každý večer polštář do obýváku a máma pláče tajně a pak utře oči do mikiny a řekne, že to nic, to přejde.  A mrňousek ví, že nepřejde, protože ty oči jsou uplakané, i když ho pohladí před spaním a ráno jsou napuchlé a vyhýbají se střetu. „Vstávej, přijdeš pozdě.“

Třeba ještě není pozdě, můžu něco zachránit, smýšlí velký plán malý hrdina. A chystá hostinu rodinného smíru. Z kečupu, sušenek a coca-coly. Kolem plastových kelímků aranžuje ubrousky, které zbyly z Velikonoc. Rodiče přepadení hned po příchodu z práce, sedí v rozpacích naproti sobě. Snaživé úsměvy, kvůli malému. „Je to skvělý,“ snaží se otec připravit atmosféru na věci příští. „Ale budu muset tuhle skvělou hostinu opustit, něco mám…“ A napjetí ve vzduchu zapíjí vyčpělou coca-colou. Kdyby mohl, schoval by se do plastového kelímku. Kdyby mohl, tak by tady vůbec nebyl.  „Tu kurvu, co jiného. Radši jí než vlastní rodinu!“ Zůstanou u stolu sami. Pohladí syna po vlasech: „Dávej tu na maminku pozor, jsi už velký kluk, spoléhám na tebe.“ 

Já nechci být velký! Když pak leží ve svém pokoji na zádech a pozoruje mráčky nalepené na stropě a velké žluté stropní světlo, které mělo nahradit slunce… „Proč si nerozsvítíš?“ Matka stojí ve dveřích a obrovské slunce ho přimělo si hřbetem ruky zakrýt oči. „Mami, zhasni, prosím.“ Sedla si k němu a dotkla si rty jeho čela. Tak vždycky zkoušela, jestli nemá teplotu. „Mami, vy se s tátou rozejdete?“ Vyhnula se jeho pohledu, dlouhé řasy měla pláčem slepené k sobě. Vískala ho ve vlasech. S rukou na očích slyšel, jak polyká slzy a na odpověď čekal snad celou věčnost. „Nevím, broučku.“  „Ale já zůstanu s tebou, mami.“ Seděli tak ještě dlouho. Matka se synem. Ani jeden nevěděl, co bude dál a jak to zvládnou.

Člověk je stvořen k tomu, aby zvládnul i to, o čem je přesvědčen, že by nikdy nedokázal.  „Musíš, holka. Jiná cesta není. Jediný co ti nezávidím je, že máš dítě. S nimi je to těžší, protože je třeba vysvětlit něco, čemu ani sama nerozumíš.“ řekla mi tvrdě kamarádka, když jsem před časem prožívala něco podobného.  Přemýšlím nad tím, když vidím děti se smát, dovádět…kde se v nás bere ta drzost ten jejich nádherný dětský svět narušit? A ještě otázkami, na které nejsme schopni sami odpovědět. Jak to, že už se nemáme rádi? Jak se to stalo? Kdy? Byli jsme u toho?

A je úplně zbytečné řešit, jestli za to může ten mizerný chlap nebo chudák ženská. Když se to stane, zastavíme se a rozhlížíme se, díváme se, jak to vyřešili ti kolem nás. Stává se to přeci. Lidi se rozcházejí, kdo by to do nich řekl – takový to byl krásný pár, pořád se vodili za ruce. Zůstaneme tedy spolu kvůli dětem, majetku, lidem… Půjdeme od sebe?  Co je lepší pro ně a co pro nás. Musíme přece myslet především na ně, když už jsme rodiče. Je mé rozhodnutí sobecké, budou mě nenávidět? Pochopí to někdy? 

Samé otázky. Ale žádná odpověď. Žádná jistota, která by nás uklidnila, že jsme udělali nakonec to nejlepší, co jsme mohli.

Začneme znovu a líp. Nebudeme opakovat chyby, které jsme dělali. Nebudeme na čistě bílém papíře škrtat. Kupíme horu drahých dárků a tušíme za ní plamínky výčitek, které pálí a řežou jako nůž. 

Byla jsem tvoje žena a ty můj muž…