Pyšní se mírami řeckého boha Doryforose, má svou kariéru, své koníčky, své přátele a nikdy si nedělá zbytečnou hlavu. Toť muž, jméno není podstatné, drobné odchylky v opisu rovněž.
Neustále svádí boj s proporcemi danými přírodou s ideálními danými dobou, má svého šéfa, svého manžela, svou domácnost, svůj stres
a pořád plnou hlavu. Toť žena opisu zcela reálného.
A oba dva spolu zkoušejí být. Spolu, vedle sebe, bez sebe, pak co nejdál od sebe. Ač tolik rozdílní, přesto zjišťují, zkoumají, zkoušejí, aby vzápětí zjistili, že jeden bez druhého… můžou být.
Ale není to ono, není to o životě.
Často kolem vykřikujeme, že můžeme sami, ale dříve nebo později zjistíme, že to sice můžeme, ale nechceme.
Ptáme se, kam vyprchala počáteční láska, a byla vůbec emoce, toho názvu, mezi námi?
Muž a žena nejsou tak rozdílní a nespojitelní, jak by se mohlo zdát,
pouze v chápání pojmu „láska“ se definitivně rozcházejí…
Muž když miluje, velice brzy svůj milovaný objekt přesune z ložnice na přidružené pracoviště – do kuchyně, a na další pobočky… dle potřeby.
Žena, vzdělávána na romantické literatuře a nekonečných seriálech, poblouzněna láskou, si přesunu, na detašované pracoviště, většinou
ani nevšimne.
A když jí to pak dojde, je většinou již pozdě. Nemá čas si ani vzdychnout, protože než oběhne všechna pridružená a odloučená pracoviště, smrtelně unavená sebou sekne vedle, již spokojeně chrápajícího, milovaného objektu.
Kam se vytratila ta naše nádherná láska, brečí pak kamarádce do saténové halenky, nad třetí lahví červeného vína. Poté rozjíždí mohutné záchrané akce pro návrat romantiky do vyčpělého vztahu… který se ovšem nekoná.
Muži jsou od přírody lovci, byť málokterý by se do té představy vpasoval, jakkoliv. Svou vyhlídnutou oběť nahání, pronásleduje, ochočí, a když ji konečně zcela získá, tak ho… přestane bavit. Jako dítě okoukaná hračka. Reklamní šot v televizi přece nabízí již něco mnohem lepšího. Neokoukaného. Nového.
Pokud láska nemůže udržet Adama s Evou pospolu, co tedy? Přátelství. Kolik absurdní se vám to může zdát, ale je to tak. Staré přísloví sice
tvrdí, že nabízet poblouzněnému láskou přátelství, je jako nabízet
chléb umírajícímu žízní. Ale platí to, jako většina dění v životě, samozřejmě i naopak.
Pokud byste vybírat směli, jaká by byla vaše volba? Mladší ročníky bez zaváhání, zcela určitě chňapnou po lásce, byť by byla jen týdenního trvání. Ovšem ti ošlehaní životem, prahnoucí po vypovídání se, a vztahu bez fyzických náporů, sice šeptem a nepochopitelně stydlivě… sáhnou po přátelství.
Láska – toť překrásný, ale krátký pocit létání, a pak těžký dopad – přímo
na čumák.
Přátelství je pak běh na dlouhou trať, kdy neběžíte sám.
Jako přítele vás chlap pustí do hlubin své duše, kam se jako sexuální objekt nikdy nedostanete.
Ač bylo o lásce napsáno i řečeno mnohé, vševědoucí slovník cizích slov tuto směsici rozporuplných pocitů definuje jako lidský cit, jež neumíme vyjádřit jinak…
A přátelství jsme schopni definovat celé hodiny.
Co je to vlastně ta láska? Viděl ji někdy někdo?
Možná objekt sexuální touhy, který se brzy rozprskne jako bublina z bublifuku.
K lásce se bojíme přiznat, přáteli se chlubíme. Jen si nepleťme pojmy,
to co se odehrává v posteli (většinou) je sex, a ne láska.
napsáno pro Subjektivnik (www.subjektivnik.cz)
____________________________________________________________________
