Holka do nepohody

spala jsem pod širákem, i ve stanu (s jednou nohou venku), jedla bagrem z ešusu hovězí konzervu, šprajcovala se do úvazu, nechala si totálka zmáčet vlasy, nekňourala jsem ani po 30 km jízdy na kole, dívala se na celý hokejový a fotbalový zápasy...

Vydržela jsem celý den na kole, který jsem upřímně nenáviděla, funěla do pedálů, zpocená a profackovaná dávno zapomenutou kondičkou. Soptěla jsem do zaprášené cesty... Ale kdykoliv se na mě podíval - usmála jsem se.

"Fakt skvělej výlet!"

Doložit výsostnou spokojenost ještě gestem ruky jsem si netroufla. Určitě bych se skácela i s kolem k zemi.

Mám tohle zapotřebí?! Pot mi stékal po zádech a tričko se nepříjemně lepilo. Do pusy mi vletěl muší manželský pár. Začla jsem se dávit...

"Nepotřebuješ přestávku?"

"Já?! Prosím Tě. Jsem úplně v poho. Je to super, takhle si dát do těla!"

Pohled mi sklouznul k nohám - poškrábaným od ostružiní...to mi ta sukně co sebou táhnu k ničemu nebude...

"Zejtra si uděláme jen takovej menší vejšlap....Dneska toho budeš mít plný brejle".

Představovala jsem si teplou sprchu a zachumlání do voňavých, čistých peřin...

Slezla jsem z kola a nohy snad ještě šlapaly do pedálů...musela jsem je okřiknout

"Holky pro dnešek máme padla."

"Hele teď se mi tady nepleť, ten stan zvládnu sám. Radši něco sežen k večeři, něco uklohni", usmál se.

V tu chvíli bych ho zapíchla, ale jen sem zkroušeně pípla:

"Jsem si myslela, že půjdeme někam na večeři..."

Zatloukal kolíky a neslyšel. Nebo dělal, že neslyší...

"Jsem stejně ráda, žes se mnou jela. Není každá holka do nepohody..."

Prvního komára, který ocicmával moje lejtko jsem zasáhla větší silou než jsem chtěla. Byla v něm veškerá nepohoda toho dne, kterou jsem cítila do posledního póru, a kterou jsem za žádnou cenu nemohla přiznat, protože holka do nepohody musí něco vydržet. Holka do nepohody - ta vydrží všechno.

Uvařila jsem sáčkovou polívku.

"Mohla si to něčím vylepšit, dá se tam nakrájet párek, dvě tři brambory, stroužek česneku, trocha majoránky....Máma z toho umí udělat úplnou pohádku!"

Praštila bych ho z fleku...ale usmála jsem se:

"Zítra to napravím, ještě je to všechno v báglu..."

"Co děláš?!" vytřeštil na mě oči, když jsem začala vytahovat a stavět před sebe jednu lahvičku za druhou...

"No musím se odlíčit", nechápala jsem jeho otázku.

"Radši uvař kafe, já jdu mrknout kam zejtra polezem, budu muset připravit nějakou trasičku...

a vytahoval úvazy se stejnou láskou, jako chvíli předtím já, svoje lahvičky...

"Kdy mu mám říct, že nejsem holka do nepohody", napadlo mě při pohledu na tu spleť kšírů a karabin.

Ale vycedila jsem ten nejoptimističtější úsměv:

"Už se moc těším."

Popadla jsem ručník a letěla se ušklíbat nad umývárnou z hororu...Rozbolavělé, poštípané nohy jsem rvala do vysokého umyvadla se studenou vodou. Byla jsem sama, tak jsem nadávala nahlas.

Když do umývárky vplula postarší dáma v župánku a s pejskem v podpaždí...vyjukaně shlédla moji akrobacii a zeptala se:

"Potřebuju vyfénovat psa, někde tady má bejt fén, neviděla jste ho....?"

"Asi na recepci..zkuste se zeptat tam..." Couvala a pořád čučela na moje tanga. Byla stejně nepatřičná- v tomhle zapomenutým kempu- jako její fénovací pes...

Když jsem se vrátila...můj kluk do nepohody už ležel ve stanu a svítil baterkou do turistické mapy...

Rozbalila jsem svůj spacák...silonová kukla smrdící zatuchlinou. Zvedl se mi žaludek.

"Zavři, jo? Já už nikam nepůjdu."

"...si nebudeš čistit zuby?", zeptala jsem se, abych oddálila tmu co přijde.

Vystrčila jsem jednu nohu ze stanu ven a lehla si na záda. Stěny stanu jako by se sesouvaly níž a níž...

Ne, tohle nemůžu, to nevydržím...

Chtělo se mi brečet. Vysunula jsem ze stanu i druhou nohu.

Asi se zblázním.

"Zavři ten stan, nalítají sem komáři, budeš pak kňourat, znám tě... Koukni, tady zítra půjdem...

Až na to okno je to celkem lehká trasa..."

Zhasnul baterku a černočerná tma mi vlepila pořádnou klaustrofobickou facku...

Určitě jsem přestala dejchat...

"Dneska se radši vyspíme. Tu sílu budeš zejtra potřebovat..."

Vlepil mi pusu na dobrou noc, jako když ji dává Večerníček.

Do ucha mi zabzučel komár...

Začala jsem kolem sebe mlátit hlava nehlava...

"Já chci domů, hned teď. Debilní výlet! Mám toho plný zuby...Slyšíš?!"

Neslyšel. Tak jsem se rozbrečela.

Na to slyšel vždycky, oči mu zasvítily ve tmě...

"Co blbneš?! Jsi přetažená...Spi. To je jediný rozumný co můžeš v týhle chvíli udělat".

"Když mě mrzí...", vzlykala jsem a dala si záležet, aby byl výkon věrohodný...

"Co tě mrzí?", zeptal se jako podle návodu.

"No že si teď myslíš, že nejsem holka do nepohody...",

V tichu, které padlo, jsem čekala odpověď, která mě zbaví strachu, únavy, lepkavé špíny a ironického komára...

"To víš, že si holka do nepohody, a jaká!", odpověděl a z hlasu se mohlo vyčíst i ...nechtěj vědět proč...prosím, jsem tak utahanej a na ty psychologický rozbory fakt nemám dneska náladu...

"A proč si to myslíš?" opřela jsem se o ruce a cítila se tak nad číhající klaustrofóbií jistější.

"Jinak bys tu přece nebyla!"

Ráno jsem se probudila, hlavou jsem byla venku ze stanu, po komárovi ani památky. Nade mnou se sklánělo psí košťátko oné paní z umývárky.

"Ten fén, kdybyste ho potřebovala, mají opravdu k dispozici na recepci."

"Díky, ale fén...my holky do nepohody... nepoužíváme", spustila jsem ji na štěrkovou cestičku a zahleděla se na Černou horu, kterou dneska pokoříme!

p.s. požádala bych Vás, abyste v diskuzi nereagovali na Istvana Vinnetou-a (Jara C.,kagan) a Pepu z HongKongu (pozornost je to jediný o co jim jde a dokážou znehodnotit celou diskuzi, a já si chci povídat s Váma, ne s nima) - první je cvok skutečnej a druhej psychiatr amatér.

Děkuji :-)) H.N.