V dalekém Japonsku šlapou tygrům na ocas ti, kteří zastupují jisté feudální hodnoty. Našinec si s japonským klidem strčí tygří ocas mezi nohy, s výrazem prezidenta nad korunovačními klenoty a roztomilou dětskou dovádivostí doplní divokou ocasní jízdu o diskant, nejvyšší ze všech lidských hlasů.
„Parchant jeden,“ ulevila jsem si pod Albrechtem z Valdštejna, inteligentní to osobnosti s asociálními sklony a odporem ke všemu všednímu a konvenčnímu.
Chvíle příští byly zahájeny palbou a výpady guvernantkou malého parchanta: „Ty určitě nemáš děti!“ a skončily stejně nerozhodně jako bitva u Lützenu. Voják tělem i duší jehož držela snaha nezemřít v posteli, a teď i dřevěný rám, se strachy rozklepal a já jsem se zadívala na svou dceru, která se zájmem studovala knihovnu rodu Hronoviců.
V nepraktických obřích pantoflích jsem zahanbeně doploužila za svou zuboženou družinou do hodovní síně. Roztomilé dítko z tygřího ocasu již zaujalo pozici na podlaze ve středu skupinky a spustilo koncert sestávající se z hlasitého výskotu, pískání, výskání, zřejmě z radosti, že se spolu s rodiči a dalšími dvaceti zoufalci může zúčastnit prohlídky zámku pod dozorem pobledlého, šeptajícího průvodce. Z celé prohlídky, na kterou jsem se těšila, protože mám ráda setkání s historií, si pamatuji rozsypané lentilky, pláč, hlasité otevírání truhel a nakukování a pokusy o schovávání se do štítových skříní, dokonce za pomoci rodičů.
„To už je konec?“ Zeptala jsem se bezelstně mladičkého průvodce, který své znavené tělo opřel o dveře zdobené řezaným dekorem. Těsně nad hlavou měl kance a obrovským svazkem klíčů si chladil rozpálené čelo a volnou rukou nám mával. „Vám to nestačilo?“ pokusil se napodobit tvář Albrechta z Valdštejna. Docela se mu to povedlo. Jedna, dva… čtyři malé, oplenkované prdelky se s nadšeným výskotem hnaly chodbou. Dvě plačící miminka zůstala v náručí svých rodičů.
„Neměl jsem z toho vůbec nic!“, odtušil nazlobeně muž, který mi připomněl jižanský temperament i Tita. „Když jsme měli tak malé děti, seděli jsme doma na zadku,“ přidal se hlasitě další a ve tvářích rodičů dětí marně očekávali jakoukoli reakci. Kamenné tváře směřovaly k vyhlášené zámecké restauraci, kde opět ze sebe na druhé sklepnou tu nevděčnou roli rodiče malého dítěte. Parchanta. Přičemž označení parchant se používá (kromě jiného) pro sazečskou chybu. Jsou snad ty malé prdelky chybou v dokonale naplánovaných životech lidí, kteří mají pocit, že jim život utíká mezi prsty, když opustí život dospělých a spustí se s dětstvím – se vším, co k němu patří?
Marně pátrám v paměti, kdy jsem si s dcerou, která s vervou sobě vlastní odstartovala poznávání světa, stačila v klidu vypít kávu. Uklidňovala jsem se, že studená je na krásu a vychutnávala jsem si ji teprve, když malá, znavená celodenním poznáváním, ležela v postýlce. Milovala jsem ty malé prstíčky, které se pod mými doteky rozespale krčily. Kartáčkem na ruce dřela stopy trávy z džínsů, protože berušku ve stoje neuvidíš. Na chvilku jsem zahlédla svou tvář v zrcadle nad umyvadlem, bez stopy šminky, s rozpuštěnými vlasy, kruhy pod očima, které byly zářivou, významnou ozdobou. Jsem mámou, opakovala jsem si, protože jsem tomu štěstí nemohla uvěřit.
Ač jsem nikdy nevstoupila do letadla, létala jsem denně a náramně si ten pocit, že jsem sama sobě navždy spadla na druhé místo, užívala. „Maminko, nic si nedělej z toho, že už jsi stará. Jsou i starší, ale ti už jsou mrtví,“ přála mi dcera k narozeninám, když mi fakt bylo hodně a jí teprve čtyři roky. Ač jsme my ženy, co se týče věku citlivé, smála jsem se tak, že jsem dostala škytavku a nemohla se jí zbavit. Stejně jako vtíravě jistého pocitu, že nic z toho nepozdržím, dostatečně neočuchám…nevrátím. Když jsem se k jedné z jejích her spustila na kolena a dostala přímý zásah Lego kostkou, vytryskly mi slzy do očí. Jako máma jsem se z druhého místa rychle naučila všechny svoje bolístky kamuflovat úsměvem, přesto mě starostlivě ujistila: „Já ten bordel pak uklidím.“ Obtiskla jsem Lego kostku i na druhé koleno a řekla, že na úklid je času dost, zhasla světlo a zapálila svíčku.
